Začalo to před více než sto lety. V době, kdy rakety létaly maximálně tak na hlavy nepřátel a Lajka měla dvaapadesát let před svým narozením, natočil jeden z prvotních filmových průkopníků Georges Méliès legendární Cestu na Měsíc. V roce 1902, kdy byl film pořád ještě horkou novinkou, tak vznikla první science fiction vůbec. Dnes jde zcela pochopitelně o úsměvnou záležitost, žádný filmový nadšenec by si však tuto čtvrthodinovou perlu z kinematografického pravěku neměl nechat ujít. Pořád má svoje kouzlo a spoustu půvabně archaických triků i kulis.

O šestnáct let později se v Dánsku rozhodli Měsíc přeskočit a podívat se až na Mars. Vznikl film Himmelskibet, na rozdíl od Cesty na Měsíc už dlouhometrážní. Z dnešního pohledu rovněž archaické dílo, které je svým poselstvím poplatné tehdejšímu konci světové války, nicméně současným divákům může poskytnout dosti netradiční zážitek.

Filmovou archeologii přeskočme a podívejme se do let pozdějších. Roku 1963 se do vesmíru vydala česká Ikarie XB 1, jejíž písemnou předlohu stvořil Stanisław Lem. Kosmická loď se ve filmu vydává k Alfě Centauri a zejména ztvárnění každodenních starostí posádky oceňovala i kritika v zahraničí. Dílo Jindřicha Poláka získalo cenu na mezinárodním festivalu vědecko-fantastických filmů v Itálii, dočkalo se pozměněného závěru po uvedení v USA a dosud zůstává vlastně jedinou skutečnou sci-fi z našich končin.

„Ve vesmíru musí existovat něco lepšího než člověk.“

Koncem šedesátých let se vesmírná scéna rozpohybovala. V Planetě opic přišla na přetřes teorie, dle níž se zpomalí okolní čas, pokud se objekt přiblíží rychlosti světla. Na základě tohoto jevu se ve filmu kosmická loď i se svou posádkou dostává do budoucnosti a odhaluje svůj osud.

V roce 1968 vznikla také 2001: Vesmírná Odysea, na níž spolupracoval Stanley Kubrick s fenoménem sci-fi literatury Arthurem C. Clarkem. Příběh se točí kolem záhadného černého monolitu, jenž v dávnověku de facto stvořil člověka. V budoucnosti (rok 2001, naši realitu patrně zpomalil nedostatek černých monolitů), kdy lidstvo nalezne monolit na Měsíci, se vydává kosmická loď Discovery k Jupiteru, kam tajemný objekt vyslal signál. Na místě nečekaně dochází ke konfrontaci s vyspělým palubním počítačem HALem 9000, který vyhodnotil lidskou posádku jako rizikový faktor - ve své době rozhodně nadčasové téma. Po technické stránce byla Odysea až absurdně vymazlená a ne nadarmo se říká, že rekvizitám věnoval Kubrick mnohem větší péči než samotným hercům - ostatně „nejživější“ postavou filmu bez přehánění zůstává právě HAL 9000.

Odysea se stala mezníkem i ve vnímání vědecko-fantastického žánru. Už se nejednalo o pouhou podřadnou atrakci s brakovým obsahem, za níž bývala sci-fi považována, nýbrž o velevážnou a profesionálně odvedenou záležitost s mohutným myšlenkovým podkresem.

Na vizuálních efektech pro Kubrickovu sci-fi klasiku se podílel Douglas Trumbull, který si v roce 1971 natočil vlastní film s názvem Silent Running. V něm uplatnil své trikařské zkušenosti a navzdory mizivému rozpočtu stvořil přesvědčivý model obrovského kosmického korábu. Příběh, v němž obří loď pomáhá přežít lesům, které na Zemi již nemohou existovat, jistě potěší nejednoho zeleného aktivistu, ve své době však film zůstal nedoceněný a zapomenutý.

Na nedostatek pozornosti si naopak nemůže stěžovat Solaris, jíž začátkem sedmdesátých let stvořil vývozní artikl Sovětského svazu Andrej Tarkovskij. Film, natočený stejně jako naše Ikarie dle knihy Stanisława Lema, zaujme především víceznačným vyzněním a znepokojující atmosférou. Vypráví o planetě s tajemným oceánem, jež zřejmě představuje jakousi formu vyšší inteligence a dokáže zhmotňovat lidské myšlenky. Film se dočkal v rukou Stevena Soderbergha amerického remaku z roku 2002, ten byl ovšem přijat mnohem vlažněji.

Že ve vesmíru nemusí být nutně jen vážná tvář, ukázal roku 1974 ve své dlouhometrážní prvotině John Carpenter. Temná hvězda vznikla doslova za pár šupů a dnes po ní neštěkne ani pes, nicméně absurdní humor bezmála v montypythonovském duchu zaručuje, že si skalní fanoušci žánru na tuhle vykopávku o likvidátorech planet chvilku najdou. 

„Ve vesmíru nikdo neuslyší tvůj křik." 

Trochu jiný pohled na vesmír přinesl roku 1979 Ridley Scott se svým Vetřelcem. Zmizela vznešenost kosmického valčíku z Vesmírné odysey, zmizel barvitý svět Hvězdných válek. Ze slavného sci-fi hororu skutečně dýchala temná odlidštěnost kosmu, kde „nikdo neuslyší tvůj křik“ a na palubě Nostroma, jehož posádka se stala postradatelnou položkou na pozadí obchodních choutek chamtivé Společnosti, přebývala monumentální porce lidské bezvýznamnosti. Atraktivní vizuální stránku podepsali švýcarský surrealista  H. R. Giger a Carlo Rambaldi, přičemž jejich kombinace dávno mrtvých mimozemských skulptur, nehostinných planet, pustého kosmu a neživotného kolosu Nostroma přináší paradoxně reálnější pohled na skutečný vesmír než většina filmové konkurence.

Peter Hyams v Outlandu chtěl ukázat, že vesmírnou odlehlost zločinec využije zase jen k vlastnímu zisku, nicméně i přes přítomnost Seana Conneryho to příliš nedopadlo. Hyams se však krátce poté rehabilitoval s filmem 2010, který příznivce žánru potěšil, přestože v komerčních i odborných kruzích dopadl hůře než předchozí 2001: Vesmírná odysea. Konvenčněji pojatý snímek opět nabízel výbornou trikovou stránku a několik působivých momentů.

Tam, kde přestával stačit vesmír, přinesl Horizont události ještě jeden rozměr, který posádku lodi kdesi u Neptunu rozhodně nepotěšil. Ač film v kinech propadl, zpětně se stal bezmála kultem a dodnes jde patrně o nejlepší film neblaze proslulého Paula W.S. Andersona. O čem je řeč? Inu, Horizont události byl loď, jež měla za úkol prozkoumat vzdálené končiny Sluneční soustavy, avšak u Neptunu beze stopy zmizela. Když se po několika letech za záhadných okolností opět objeví, vydává se k ní záchranné plavidlo. Že nenalezne nic moc potěšujícího, napovídá už erkový rating.

Na přelomu tisíciletí vznikla Supernova. Příběh o nálezu mocného mimozemského artefaktu mohl, mírně řečeno, dopadnout lépe. Ani přítomnost dvou ostřílených režisérů (Walter Hill a Francis Ford Coppola) nezabránila průšvihu, který má větší kosmický rozměr než celý film - kritika se mu halasně vysmála a v kinech snímek utržil sotva šestinu svého rozpočtu. Ani na videu se nedá mluvit o čemkoliv, co by dosahovalo alespoň na pojem „fajn béčko“.

„Houstone, máme problém.“

Mnohem bližší aktuální Cuarónově Gravitaci je Howardův film Apollo 13, pojednávající o nehodě třetího amerického pokusu o přistání na Měsíci. Po výbuchu kyslíkové nádrže byli astronauté nuceni obletět Měsíc, zatímco řídící středisko v Houstonu muselo v časovém presu čtyř dní vymyslet způsob, jak dostat posádku zpátky na planetu. Herci a další členové štábu se v rámci natáčení zúčastnili mnoha parabolických letů, což je jediný způsob, jak na Zemi několik vteřin vytvořit stav beztíže (letadlo se v průběhu letu vrhá takřka střemhlav k zemi) a mnohé dialogy byly napsány podle skutečných záznamů. Technicky zdařilý a skvěle zahraný film slavil úspěch u kritiky, diváků i odborníků z NASA. 

Dokonce i Clint Eastwood se na stará kolena rozhodl, že ve vesmíru ještě nebyl a chce se tam podívat, následkem čehož vznikli Vesmírní kovbojové. Čtveřice gerontů se v tradičně eastwoodovském filmu pokouší opravit stařičký satelit a navzdory nevzrušeným ohlasům se těšili ze solidního zájmu kritiky i platícího diváka. Touhou dobýt vesmír onemocněl také Billy Bob Thornton v Astronautovi. Myšlenka o exzaměstnanci NASA, který si doma staví raketu ve stodole, je typickým příkladem oblíbené hollywoodské pohádky na téma „kterak si nuzák pro královskou korunu přišel“. Bohužel se všemi myslitelnými zápory - ačkoliv film u kritiky vyloženě nepropadl a v kinech ho zachránil skromný rozpočet, skomíral ve své nabubřelé sentimentálnosti.

Howardově filmu názvem příbuzný, avšak obsahem zcela odlišný počin Apollo 18 z roku 2011 těžil z oblíbenosti subžánru found footage. Tvůrčí bezradnost však relativně ambiciózní nápad o utajeném letu Apolla, který na Měsíci nalezl něco, co nalézt nechtěl, rychle pohřbila a film u kritiky hořel jasněji než filmografie Eda Wooda, Jr.. Citelně lépe dopadla výprava na Jupiterův měsíc Europa v Europa Report, přesto nešlo o kdovíjak převratnou událost.

Rok 2009 přinesl hned dvě věci zaměřené na sci-fi diváky ze staré školy. Prvotina Duncana Jonese Moon nechala za pouhých pět milionů excelovat Sama Rockwella v měsíční one man show, která potěšila krásnou (a efektivní) kombinací modelů s digitálními efekty, hudbou Clinta Mansella a atmosférou ve stylu sci-fi klasik. Symptom Pandorum potom vzdával hold sci-fi hororům, přičemž nabídl solidní myšlenku, zajímavou atmosféru a stylizaci, jež potěší zejména hráče počítačových her. Abychom nekřivdili švýcarským kolegům, zmiňme jejich film Cargo z téhož roku, pojednávající o cestě meziplanetárního transportu.

Útěk z MS-1 využil vesmíru pro separaci nebezpečných zločinců a díky své formě jednohubkového výplachu jistě časem separuje i sám sebe. My si pro úplnost připomeňme ještě několik vesmírných sérií, jakými jsou například Hvězdné války, Hvězdná brána, Serenity (televizní seriál Firefly), Battlestar Galactica či Star Trek. Vesmír byl u nich ovšem spíše pouhou kulisou pro vlastní fantaskní světy.

„Sedm let jsem mluvil s Bohem.“

Jedním z nejvýraznějších vesmírných zásahů nového tisíciletí zůstává solární opus Sunshine, který roku 2007 natočil Danny Boyle. Prostý námět o záchraně Slunce pomocí obří bomby kupodivu není ve finále tak stupidní, jak by se mohlo zdát. Po technické stránce je film atraktivní a přesvědčivý, odpustit mu musíme pouze určitou chladnou odtažitost - i ta ale do osobitého Boylova filmu svým způsobem sedí. Svůj díl si odvádí také netypický, avšak prvotřídní soundtrack Johna Murphyho a zajímavé herecké obsazení.

Jak je patrné, člověku se v kosmu často stával nepřítelem zase jen člověk (o role se střídají lidská chamtivost, zvědavost a psychické kolapsy, důstojným konkurentem je rovněž lidská blbost). Závěrem zmiňme nedávný návrat Ridleyho Scotta na sci-fi scénu. Prometheus byl veleočekávaným filmem, jemuž ve finále nejvíce uškodil fakt, že byl dlouhodobě prezentován jako prequel Vetřelce. Kontroverzně přijímaná záležitost však své kvality nabídla a v nejbližších letech se s nejvyšší pravděpodobností dočká pokračování. O režisérovi a příběhu zatím každopádně příliš jasno není. 

A v jakém filmu máte vesmír nejraději vy?