Prolog

Značka Marka Millara, scenáristy komiksů Kick-Ass: Nářez 1 a 2 i u nás zatím nevydaného spin-offu Hit-Girl (Zabíjačka), je založena na boření tabu v tom, co je/není možné ještě vyobrazit. Náctiletá holčička zabíjející stovky lidí a skupinové znásilnění se stává předmětem debat o vlivu mediálního násilí na to skutečné. Zůstává se ale povětšinou u vytržení zmiňovaných prvků či pasáží z celku díla a opomenutí toho, že série Kick-Ass rozpor mezi fikcí a realitou přímo tematizuje.

Skutečný vs. popkulturní svět

Ozvláštňující princip dosud vydaných knih (a po jednotlivých sešitech právě vycházejícího druhého pokračování) spočívá v zasazení superhrdinů a superpadouchů do našeho světa. Oni to vlastně ani nejsou superhrdinové a superpadouchové, jelikož nemají žádné superschopnosti, ale popkulturou ovlivnění geeci, jejichž fanouškovské sny jsou konfrontovány s tvrdou realitou. Jednička podvrací tzv. origin story (příběh o zrodu superhrdiny, v rámci kterého zároveň sledujeme vznik arcilotra a střet mezi nimi), dvojka dekonstruuje koncept týmovek a "mezidíl" s hlavní hrdinkou zcela převrací celou jednu část vývoje postav zaměřenou na výcvik a oddělení osobního a profesního života.

Matthew Vaughn, režisér a scenárista prvního dílu, a autor pokračování Jeff Wadlow zvolili při adaptování poněkud odlišný přístup. Postavy vydávající se za superhrdiny a superpadouchy nevsazují do reálného světa. Žádné znepokojivé narážky na pouliční nepokoje mladistvých, teroristické akce založené na útocích na národní kulturu, protesty kvůli ekonomické krizi a neférovému přerozdělení majetku ve společnosti. Napsané platí především pro Kick-Ass 2, kde je závěrečný akt - nejspíš z důvodu nízkého rozpočtu - přesunut pryč z Times Square a akce je podávána bez kontextu, protože je minimalizována úloha státního aparátu. V Kick-Ass byla naopak přítomnost médií zesílena (umožňovala spojit několik postav) a zviditelněna (přecházelo se od mediálního záznamu události v televizi přes internetový a zase zpátky). Na místo reflexe role médií ve společnosti tento postup sloužil k většímu vnoření diváka do fikce a opájení se nad prezentovaným násilím, které televize ukázat nemůže a internet ano, ale není to úplně ono.

Valná většina prvků v obou snímcích není motivována naší znalostí historických reálií, ale převážně odkazem na jiná umělecká díla, a tak spíš než do skutečného světa jsou superhrdinové/padouchové vsazeni do toho popkulturního. Jednička přebírala konvence hlavně z komiksových a gangsterských filmů, které zkombinováním daly vzniknout bijáku o pomstě (Taťulda si to chce vyřídit s D´Amicovými, Zabíjačce a Nářezovi jde pak o odplatu za Taťuldu). Dvojka k tomu přidala teenagerovskou komedii pro holky, ale ubrala na citací scén a hudby z počinů, které jsou všeobecně známé.

U Vaughna a Wadlowa pramení humor z parodické nadsázky žánrových schémat (Čurák sestaví tým z padouchů pojmenovaných podle největších národnostních a rasových stereotypů; Zabíjačka zkouší zapadnout hraním úlohy tzv. "Mean Girl"). Millar ale zachází dál, k zesměšnění a ukázání, že tahle to v reálu nefunguje, ačkoliv si jeho "hrdinové" myslí úplný opak (Čurák prochází výcvikem po vzoru Bruce Wayna, aby zjistil, že nejdůležitějsí není tvrdá dřina, ale peníze; Zabíječčina stylizace do "Mean Girl" je hned odmítnuta šikanátorkami, protože přerod z ošklivého káčátka na bílou labuť zabírá jenom ve fikci).

S tímto zjemněním souvisí i změna vylíčení některých postav, příklon k vypravěčským konvencím - a tím pádem i jinému vyznění. Nelze se vyhnout prozrazení zvratů v obou dílech v obou médiích, proto pokud jste neviděli nebo nečetli, přeskočte na následující pasáž. U Millara se Taťulda ukáže být komiksovým fanouškem, kterého přestane bavit maloměšťácký život, unese svou dceru a udělá z ní vraždícího psychopata tím, že jí vymyje mozek krycím příběhem. U Vaughna zůstává bývalým nezkorumpovaným policistou a mstitelem bezpráví. Odlišný vývoj postavy i celého vyprávění najdeme u Davea, který na stránkách první knihy zůstává loserem, jenž si převlékáním do kostýmu Nářeza nevylepšil sociální život, ale v adaptaci je mu dopřáno utvořit heterosexuální pár se školní láskou. Na místo podvracení konvence klasického vyprávění a komiksového subžánru máme dočinění s jejím naplněním.

Filmové pokračování se nejvíc soustředí na vývoj Zabíjačky, jíž dopřeje dosáhnout úspěšného cíle v osobní (první pusa) i profesní rovině ("dráha" maskovaného strážce), což je ale v rozporu s obrázkovou předlohou, kde se nejprve dá najevo, že šťastné konce jsou v těžké době ve fikčních vyprávěních třeba, aby se následně pravidlo happy endů porušilo (Zabíjačka ve vězení). A opět, pokud u Millara bylo schéma v poslední době tak populárních marveláckých a DC týmovek zlikvidováno, u Wadlowa si Věčná spravedlnost, jak si okostýmování superhrdinové říkají, podá po úspěšném zátahu na padouchy ruce.        

Proces adaptace: formální strategie

Na předcházejících řádcích jsme se zabývali tím, že filmové adaptace staví na odlišném ozvláštňujícím principu než předlohy, čímž dochází ke změně v charakteru postav, vyznění i v míře porušování/naplnění vypravěčských pravidel. Následující odstavce se budou v krátkosti zabývat formálními strategiemi Kick-Ass 1, které adaptuje comic book Kick-Ass: Nářez, a Kick-Ass 2, které vychází nejenom z Kick-Ass: Nářez 2, ale i z mezi oběma částmi se odehrávající a mezery ve vyprávění vyplňující Hit-Girl. 

Pro Millara je příznačné, že začíná flashforwardem (zábleskem budoucího dění - chycení Nářeza a Taťuldy; bitva na Times Square) a sešity zakončuje cliffhangerem (otevřeným závěrem v bodě zvratu - např. přizabitým hrdinou; setkáním s týmem), čímž nutí čtenáře nepřestávat číst. Zároveň ho nabádá k pozornosti, když mu důležité informace zatajuje, aby poté překvapil zvratem (identita Zuřivce, jak se to má s Taťuldou). A vyžívá se ve vyprávění s ne úplně spolehlivým zprostředkovatelem dění, protagonistou Davem/Nářezem, jenž sebeuvědoměle dává najevo svou znalost (ne)psaných pouček i různých typů vyprávění.

U Vaughna a Wadlowa jsou ovšem protagonisté hned tři (Dave/Nářez, Mindy/Zabíjačka, Chris D´Amico, Zuřivec-Čurák). Z výše jmenovaného je zachováno pouze vyprávění mimo obraz, které je v jedničce oproti předloze méně důsledné ve své nespolehlivosti a ve dvojce zastává už jenom rámující funkci spojující úvodní a závěrečnou montáž.

S navýšením počtu ústředních postav se změnilo i uspořádání narace. V Kick-Ass 1 sledujeme zprvu oddělený zrod tří "superhrdinů", kteří mají pouto na mafiána D´Amica (Dave je nepřímo zodpovědný za likvidaci drogového bosse spadajícího pod D´Amica, Taťulda se mu chce spolu se Zabíjačkou pomstít, jeho syn Chris zase chce jít v otcových stopách), a tak dojde k jejich setkání (Nářeza zachrání Zabíjačka ve 37. minutě, Zuřivec se s ním setká o dvacet minut později).

Kick-Ass 2 má ještě o něco komplikovanější systém, když v první čtvrthodině od sebe oddělí Davea a Mindy a poté následujících 45 minut pracuje s třemi samostatnými bloky, z nichž dva se spojí přesně v 60. minutě (spoiler free: moment, kdy se Zuřivec ukáže být Čurákem). V prvním bloku se Dave/Nářez stane členem týmu, paralelně k tomu si Chris/Zuřivec začne svůj tým sestavovat, zatímco Mindy se snaží vzdát své identity Zabíjačky a od všeho se distancuje. Vývojový vzorec dvou postav, Mindy a Chrise, je přitom převzat ze spin-offu Hit-Girl. K tomu, aby mohlo dojít setkání všech tří, se ale dvojka musí neelegantně uchýlit k zužitkovávání volných motivů z prvních dvou aktů (prokecnutí vedlejší postavy kamaráda). Rozpadá se tak víc než jednička, která je ale zase z hlediska stylu méně soudržná (komiksová vsuvka, přechody mezi různými médii, odlišně inscenované akční sekvence) než její o poznání realističtější pokračování.

Epilog

A míra "realističnosti" - daná u Millara kresbou Romity a u Wadlowa menší stylizovaností - je právě důvodem, proč jsou komiksy i jejich filmové adaptace předmětem kontroverze. Na pozadí ní se pak ztrácí rozdíly, které vznikly adaptováním jednoho média do druhého a které mají vliv jak na vyznění (Millar: deziluzivní o společenském vlivu fikce na skutečnost/Vaughn, Wadlow: eskapické Rkové komiksy o dospívání), tak i na formální strategie děl. Článek chtěl srovnáním a rozborem poukázet právě na to opomíjené a nešlo v něm o pouhé "z filmového Kick-Asse si mnozí sedají na zadek, ale v porovnání s komiksy Vaughn a Wadlow suck ass".