Holocaust představuje a bude představovat jednu z nejděsivějších kapitol historie lidstva. A je pochopitelné, že podobná událost rezonuje stále v kulturním světě a vznikají nové a nové počiny, které ji připomínají. V onom množství je ovšem hodně těžké se odlišit a zachytit známá fakta trochu jinak a vystoupit z řady klasicky pojatých tklivých dramat. V loňském roce se o něco podobného pokusil britský režisér a scenárista Jonathan Glazer s filmem Zóna zájmu.

Ten vychází z literární předlohy Martina Amise a hovořit u něj o ději je prakticky nemožné, protože něco jako klasicky strukturovaný příběh tu záměrně neexistuje. V centru dění se ocitá zdánlivě normální německá rodina, která žije v honosném sídle s nádhernou zahradou, víkendy tráví u vody, často zve na návštěvu své přátele a prožívá rutinu všedních dnů. Klíčovou informací je nicméně to, že přímo v sousedství stojí koncentrační tábor Osvětim, jemuž otec rodiny Rudolf velí. Takže zatímco na jedné straně přemýšlí o tom jak zvelebit zahrádku, co si vzít na sebe a co si dát k obědu, na druhé straně umírají lidé ve velkém.

Na celém snímku je nejděsivější právě jeho pojetí, které se soustředí jen a pouze na různé banální věci, které se odehrávají na pozadí jedné z nejzrůdnějších dějinných etap. Tvůrce si je svého extrémního přístupu dobře vědom a kredit zaslouží především za fenomenální práci se zvukem, protože slyšet na pozadí běžných dialogů neustálý štěkot psů, lidské výkřiky, pláč a občas i střelbu je hrozivé a občas nesnesitelné, zároveň to ale působí jako kulisa, na kterou si všichni zvykli. Právě tento "detail" je zcela klíčový, protože vybízí k úvaze nad tím, zda se ona slavná banalita zla netýká každého z nás, neboť za čas se i ta nejcitlivější duše přizpůsobí a podobné výjevy vytěsní z mysli, což je ona pověstná červená nit táhnoucí se celým filmem. Těžce depresivní a temnou atmosféru ještě umocňuje nepříjemná a hodně hlasitá hudba, v níž mnohdy zní monumentální dětské sbory.

Velmi důležitá je i záměrná nezúčastněnost diváka, který má v tomto případě být opravdu jen "divákem" a s určitým znechucením sledovat proměnu kdysi snad "normálních" lidí v naprosté a bezcitné bestie, pro něž jsou miliony mrtvých jen číslo, technikálie a jakýsi průmyslový výrobek. Celá mašinérie konečného řešení je tu ukázána v celé své nahotě a hnusu a v momentech, kdy se jen pár metrů od brutálního utrpení baví několik mužů o tom jak vylepšit celý proces zabíjení a spalování tak, aby byl ještě efektivnější, až běhá mráz po zádech.

V obsazení nejvíce zaujme Sandra Hüller, která je vskutku nenápadným, o to ale větším talentem minimálně současné evropské kinematografie, na jejímž charakteru je vidět, že ženy nacistických pohlavárů byly mnohdy ve své bezcitnosti dál než jejich muži. Velmi dobrý je také Christian Friedel, který to má o trochu horší v tom, že je jen jakousi figurkou, která nemá propracovanou psychologii, je extrémně chladný a publiku se "přiblíží" jen v momentě telefonátu z nacistického večírku, při němž svou zvrhlost odhalí až na dřeň.

Zóna zájmu má ale i mnoho dílčích problémů, mezi něž patří přílišná artovost, která je někdy samoúčelná (nejvíce ve chvílích, kdy dění sledujeme jako by přes filmový negativ) a v kombinaci se vskutku pomalým tempem a zmíněnou bezdějovostí místy až smrtící. Moc nepomáhá ani hodně zvláštní závěr ve formě flashforwardu, který sice skrývá důležité poselství, je ale tak prvoplánový, že nefunguje asi tak, jak bylo původně zamýšleno. 

Možná je trochu škoda také to, že Glazer nešel víc do hloubky a nesoustředil se třeba jen na jednu věc, protože chvíle, kdy spolu dvě postavy s absolutním a až brutálním cynismem mluví o svých židovských známých a o tom, že jim jen těsně unikly jejich rozprodávané věci, patří k tomu vůbec nejsilnějšímu, co může tvůrce nabídnout, jen jich je tu zoufale málo. Velmi podobný je i moment, kdy matka manželky přijede na návštěvu, při níž si uvědomí, co se v okolí děje a beze slova odjede a zanechá pouze dopis - i u něj pak platí, že se dále nijak nerozvíjí, což je velká škoda.

Zóna zájmu je rozhodně originální podívaná, která si svých pět oscarových nominací plně zaslouží a od snímků s podobnou tematikou se odlišuje svým režijním přístupem, silnou odtažitostí, velkou míru cynismu a zaměřením na banalitu zla, která je bohužel možná čím dál aktuálnější. Zároveň jde ale o tak intenzivní, nepříjemnou, nediváckou a artovou podívanou, že mnozí vůbec budou mít potíže zvládnout celou stopáž. Ti, kteří odolají a vydrží, pak na snímek hodně dlouho nezapomenou a možná přehodnotí své životní priority.