Pozn.: Článek původně vyšel 19. září 2010 pod názvem Filmový klub: The Good Heart v rubrice filmový klub. Dagur Kári, jeden z největších talentů islandské kinematografie posledního desetiletí, se do širšího povědomí dostal v roce 2003 celovečerním debutem Albín jménem Noi (Nói Albinói) o dospívajícím outsiderovi z islandského zapadákova. Od té doby natočil Kári další dva snímky, nicméně Albín jménem Noi zůstal jediným, který byl uveden v české distribuci. Zbylou část jeho filmografie, včetně nejnovějšího projektu The Good Heart (2009), mohli čeští příznivci zhlédnout v Uherském Hradišti na 36. Letní filmové škole, kde byla retrospektiva Dagura Káriho s jeho osobní účastí uvedena v rámci hlavní sekce zaměřené na islandskou kinematografii. Devětatřicetiletý režisér, jenž patří mezi oblíbence největší persony islandského filmu, Fridrika Thóra Fridrikssona, bývá často přirovnáván k přednímu finskému režisérovi Aki Kaurimäkimu, a to především díky tragikomickému pojetí hrdinů a osobitému smyslu pro humor. Byť Kári přiznává, že Kaurimäkiho filmy má hodně rád, od podobných srovnání se spíše distancuje. Nutno totiž uznat, že černý humor a tendence k sarkasmu jsou vlastní spoustě severských filmů a s trochou nadsázky je můžeme považovat za jejich trademark. V Káriho posledním snímku však můžeme vysledovat razantní odstup od tragikomického pojetí hrdinů, společenských outsiderů. Po dalším filmu Outsider (Voksne mennesker, 2005) režisér zvážněl a tragikomičnost jakoby se z jeho filmu vytratila. Z nehostinného prostředí země ohně a ledu se v The Good Heart přesunul na předměstí amerického velkoměsta, v němž rozehrává příběh mrzoutského samotáře, kterému osud zkříží cestu s introvertním mladíkem se sebevražednými sklony. Jak vyplývá i z původního názvu, Dagur Kári natočil The Good Heart v angličtině (zajímavostí je, že ze tří Káriho filmů, které režíroval, je každý v jiném jazyce: ve snímku Albín jménem Noi se mluví islandsky, zatímco Outsider vznikal v dánštině). Pro představitele hlavních rolí si vybral Briana Coxe a Paula Danu, kteří se společně sešli již v roce 2001 při natáčení amerického nezávislého snímku Michaela Cuesty L.I.E.. Oba představují vskutku výtečnou volbu vzhledem ke skutečnosti, že The Good Heart je spíše charakterovou studií než velkým příběhem plným nečekaných zvratů. Konec je totiž vcelku předvídatelný a závěrečnou pointu si může každý vnímavý divák snadno domyslet vlastně již na samém začátku. To však v případě Káriho filmu není vůbec na škodu. The Good Heart není o hledání cesty dvou zcela odlišných osobností k sobě navzájem, jak by se z načrtnuté zápletky mohlo zdát. Coxův nerudný majitel zapadlého baru Jacques si plachého bezdomovce Lucase v podání Paula Dana oblíbí hned při úvodním setkání a s téměř rodičovskou starostlivostí se jej záhy ujme. Snaží se mu předávat své pracovní i životní zkušenosti a nevědomky si jej tak "vychovává" k obrazu svému. Avšak nesmělý Lucas sebou nenechá vláčet jako loutka a jeho vrozená dobrosrdečnost se přímo pere s chladnou odměřeností Jacquese, což opakovaně vede k jejich vzájemným sporům. Obzvlášť vyhrocená situace nastává, když mezi ně vstoupí třetí osoba, žena. Vztah dvou mužů, který nelze jednoduše označit jako přátelství, se postupně vyhrocuje a začíná být čím dál víc jasné, že někdo bude muset ze svých nároků slevit a některé názory přehodnotit. Nejnovější snímek Dagura Káriho je působivým komorním dramatem, jehož síla spočívá zejména v přesvědčivých hereckých výkonech a citlivě napsaném scénáři, jehož autorem je sám režisér. Ten si píše scénáře ke všem svým filmům a stejně tak k nim i sám skládá hudbu. V závěrečných titulcích proto zazní i vynikající song "Very Slow Bossanova", který Kári, mj. profilující se jako aktivní hudebník, nahrál se svým kamarádem Orri Jonssonem, s nímž působí ve skupině Slowblow.