Následující recenze bude psána z pozice člověka, který knižní sérii nečetl, a tak není dostatečně kvalifikován na to posoudit, jestli režisér a scenárista v jedné osobě Gavin Hood vycházel pouze z prvního dílu Enderova hra, nebo čerpal i z pokračování Enderův stín. Znalci díla Orsona Scotta Carda a první diváci (alespoň ti, kteří film nebojkotovali kvůli nedávným spisovatelovým homofobním projevům) si pochvalují věrnost předloze. Stěžují si ale na její osekání, které dle nich bude mít za následek odmítnutí ze strany nečtenářů, kteří se ztratí ve vedlejších postavách, nedostatečně prokresleném fikčním světě s nejasně zadefinovanými pravidly.Není přitom důležité, co všechno se při procesu adaptace zkrátilo či změnilo, protože Enderova hra je v rámci žánru (anti)militantních sci-fi výlučná svým omezením vyprávění na titulního hrdinu. Z uvedení do děje se dozvídáme, že po odvracení útoku mimozemšťanů hrdinným pilotem Mazerem Rackhamem lidstvo z obranných důvodů připravuje své nejmladší na obranu Země. Manželským párům je přitom omezena porodnost na pouhé dvě děti (u třetího je třeba žádat o výjimku) a narození potomci jsou ve velmi nízkém věku rekrutováni, aby se mezi nimi našel kadet, který ovlivní budoucnost modré planety.
Informace se ovšem nedozvídáme v rámci shrnující úvodní montáže či prostřednictvím propracované mizanscény (čili předkamerového prostoru), což jsou dva nejpouživanější postupy v případě sci-fi. Vše potřebné zjišťujeme spolu s Enderem. Díky této strategii, která je dodržována téměř po celou dobu, se výtky vůči málo objasněnému fungování fikčního světa zdají nemístné, protože kdyby se používaly dvě výše zmíněné nejčastější varianty, dílo by se koncepčně rozpadlo. Vedlejší postavy mají taktéž jasnou funkci: jednak nám umožňují vhled do protagonistova psychického a emocionálního rozpoložení, jednak jej - a tím pádem i vyprávění - posunují dál. Snímek se do jisté míry vymyká požadavkům na výstavbu klasické hollywoodské formy, protože strukturování do aktů (= větších oddělených celků, rozpoznatelných podle proměňujících se cílů protagonisty) je podobně ledabylé jako u předchozího režisérova blockbusteru Wolverine. Na rozdíl od něj se ale nerozpadá, protože vždy po patnácti minutách dojde ke konfliktu hlavní postavy s nějakou z vedlejších. A kladení nároků po tradičně strukturovaném počinu navíc není úplně na místě, protože Enderova hra přiznaně čerpá z tradic videoher (důsledněji a opojněji, než jak mutant s adamantiovými drápy vycházel z komiksů a akčně dobrodružných podívaných reaganovské etapy).
Akční sekvence se odchylují od toho, jak je zvykem je v současné americké velkorozpočtové produkci snímat a stříhat, protože se záměrně přibližují videoherním postupům. Je možné se jimi opájet, protože se ve velkých celcích a polodetailech lépe orientujeme, zvlášť když mají delší průměrnou délku záběru než ostatní blockbustery. Přebírání konvencí jiného média je ovšem nejvýraznější ve scénách, kdy se přechází z hraných pasáží do animovaných, v nichž z hlediska Endera vidíme "gamesu" (tzv. Psychohru), kterou "paří". Ta je zároveň napojena (nejenom) na jeho myšlenkové pochody, což umožňuje experimentovat se subjektivizačními technikami, aniž by bylo třeba se uchylovat ke snovým projekcím, vzpomínkám, vizím budoucnosti apod. O stírání hranic mezi dvěma médii by se dalo napsat mnohem víc, ale bylo by obtížné se vyhnout prozrazení zvratu, ve kterém se ukáže, že bylo hráno i s divákem, který věřil ve spolehlivost prezentovaného a nořil se do vyprávění s velmi opojným stylem. Enderova hra se tak vyjeví jako významově komplexní počin, který by bylo škoda interpretovat pouze s ohledem na jeho protiválečné vyznění, když reflektuje vztah hry a jejího hráče (a s ohledem na formální strategie i filmu a diváka).
Enderova hra je tím nejlepším z filmografie Oscarem oceněného Gavina Hooda. Kvalitní adaptací, nečekaně temným i vážným sci-fi. Ideální pro děti ve věku hrdiny, protože letos pro ně nic vhodnějšího a vydařenější nebylo (Po zániku Země je o třídu až dvě slabší a inteligenci cílovky spíše podceňuje, plus jde o scientologickou agitku). Dospělí mají sice možnost sáhnout po kvalitnější starší alternativě (kterou představuje dosud nepřekonaná satira Hvězdná pěchota), ale byla by škoda, kdyby si nechali ujít Harrisona Forda a Bena Kingsleyho v podvratně ironickém castingu, který jde proti jejich zažitým hereckým šaržím. A čtenářům Cardovy knižní série není třeba nic doporučovat, protože v kině už nejspíš byli a jsou převážně spokojeni.
