"Prvoplánový efektní doják se známými tvářemi a celosvětovou katastrofou". Tak mohl znít recept na teprve druhý celovečerák Juana Antonia Bayony, který se rozhoupal do kinové distribuce a sály atakuje poslední lednový den. Španělský režisér se do povědomí většiny vryl před šesti lety ryzím hororem Sirotčinec, který na první pohled směroval žánr tvůrce do zcela jiných vod, než ze kterých nyní vystupuje The Impossible. Tedy z vod Indického oceánu, a především z jeho neklidných vln. Dveře Hollywoodu jsou pro nadějného Španěle dokořán. Problémem katastrofického subtématu je nepříjemný zápach televizní morálky skutečnosti, spočívající v propojení s reálnými charaktery, které si na plátně prožívají slušné peklo. Oni si ho ale užili dost i ve skutečnosti, podle které je snímek slepen dohromady. V pravdivosti příběhu se potom divák cítí nesvůj a právě tato rovnice reality děje na plátně s tím, co se opravdu stalo a u čeho zahynuli statisíce lidí je příčinou divákovi stydlivosti ke skutečnému prožitku. Nic nás nerozdělí obchází tuto problematiku širokým obloukem a látku svléká do nejzákladnějších lidských pudů, jako je mateřství a instinkt přežití za každou cenu. Proto příliš nevadí absence jakékoliv charakterové hodnoty u drtivé většiny postav. Ty jsou přímo úměrné (kromě národnosti) svým skutečným předlohám běhajícím po zdevastovaných plážích Indonésie před devíti lety, a podle Bayonovy (ne)logiky je není třeba více prokreslovat. Pálí si tak citové mosty, zároveň ale šetří stopáž a pluje v jasně určeném tempu. Režie zde obecně staví obecenstvo do role přímého účastníka, který je (ne vždy) prvním svědkem jednání postav. Autoři si místy vypomáhají záměrným klamem diváka k vybudování ještě krájitelnějšího dusna. Emoční vzdálenost zároveň umožňuje občasný téměř dokumentární pohled. Celkový dojem z katastrofy je potom překvapivě komorní - sem tam se sice mihne nákladní auto naložené utopenými mrtvolami, momenty planetárního rozsahu řádění přírodního živlu jsou nicméně spočítatelné na prstech jedné ruky. Na poctivé filmařině je položen pevný základ celého vyprávění, které si diváka získá kvalitně vypracovaným úvodem a, samozřejmě, samotným ztvárněním katastrofy, které si zaslouží vlastní kapitolu a rozbory filmových kateder speciálních efektů. Úder vlny tsunami na klidné pobřeží je jedním slovem dechberoucí, celá sekvence je sestavena z několika částí, které se mezi sebou postupně triumfují. Tady je reálný základ filmu využit tak, aby diváka pohltil. Audiovizuální zpracování katastrofické superscény má uzemňující charakter, kterým Bayona potvrzuje kvalitní řemeslnou práci. Mistrně využitá kamera, která se nebojí přiblížit hodně nepříjemné podvodní scény a jejíž roztřesená nátura maže rozdíl mezi sledováním plátna a samotnou přítomností pod vodní hladinou. Snímek je plný vhodně zvolených naturalistických prvků, především v zobrazení zranění (maskéři a oddělení CGI se na filmu vyřádilo znamenitě) a v převládajícím motivu postupného rozkladu charakterů jak z fyzického, tak duševního hlediska. Čím blíže smrti, tím základnější pudy. S tím souvisí i některé méně logická, ale o to více zoufalá rozhodnutí. Strhání všech hodnot má obrovský vliv na psychiku postav. Na necelých dvou hodinách se nevyskytuje ani minuta nudy, události pokračují v dramatickém sledu ve vysoké kvalitě a kvantitě. Podpořen působivými hereckými výkony (civilní Ewan McGregor, infekcí trpící Naomi Watts a jednoznačně nejsilnějším Tomem Hollandem v roli vzpurného synka) se tak děj dostává do nevídaných emočních výšek a to i přes svou chvilkovou neuvěřitelnost. Herectví je tu celkově pod nánosem trosek, servaných palem, tříštěných automobilů a roztrhaných slunečníků utopeno hluboko na dně celé té strašlivé mozaiky a příliš si ho za sto dvacet minut nevšimnete. Juan Antonio je začínající režijní král. Doufejme, že nekorunovaným nezůstane dlouho, vždyť se v Nic nás nerozdělí předvádí v každé druhé scéně. Neobvyklé kamerové úhly, podvodní sekvence a působivá operační scéna prolínající se se silou anestetik ve snové sekvenci, ze které nabíhá mráz a husí kůže po těle. Povedlo se mu vytvořit silnou atmosféru citového dojáku, kde kašle na žánrové předpoklady a nabízí silné zážitky, krev s bahnem a dávku enormního utrpení, které je ve chtěném závěru přes veškeré napětí ukončeno. Naprostá nutnost vidět v kině s dobrým zvukem a topit se tak mezi sálovými sedačkami.

Český trailer filmu Nic nás nerozdělí