Bratři Ctirad a Josef Mašínovi, kteří v 50. letech patřili ke členům protikomunistického odboje, jsou v československých dějinách kontroverzně přijímanými osobnostmi. Někteří jim vytýkají, že ke svým záměrům používali nepřiměřené prostředky včetně zabití nevinného civilisty, zatímco jiní jejich morálně rozporuplné činy obhajují tím, že bojovali proti krutému totalitnímu režimu, jenž měl na svědomí mnohem větší množství vražd a zločinů. Je přitom pozoruhodné, že režisérem dramatického filmu o bratrech Mašínech a jejich skutcích se stal filmař, jenž je s nimi vzdáleně příbuzensky spřízněn. Režisér Tomáš Mašín (3 sezóny v pekle, seriál Ochránce) letos uvedl do kin také film Němá tajemství a snímek Bratři natočil po dlouholeté snaze o jeho realizaci podle scénáře Marka Epsteina, s nímž spolupracoval už na komedii Wilsonov.

Film začíná prologem z roku 1942, v němž je po ročním věznění popraven Josef Mašín, člen protinacistického odboje a otec obou bratrů. Děj se následně přesouvá do začátku 50. let, kdy je jeho rodina po letech nacistické perzekuce utlačována pro změnu komunisty – bratrům Ctiradovi a Josefovi (Jan Nedbal a Oskar Hes) je bráněno ve vzdělávání, jejich zdravotními komplikacemi sužovaná matka (Tatiana Dyková) se po vystoupení z komunistické strany potýká s výhružkami, a navíc je jim odebrán byt, načež jsou přesunuti do nuzné chalupy. Prostřední třetina filmu je poté věnována partyzánským akcím, které bratři Mašínové provádějí se svými přáteli, a závěrečná třetina se zas zabývá jejich snahou ilegálně emigrovat na Západ přes Východní Německo.

Při vzniku filmu tvůrci spolupracovali s dosud žijícím Josefem Mašínem a s jeho sestrou Zdenou, k tématu tudíž pochopitelně přistoupili s pokorou a opatrností. Jejich film ale naštěstí nedělá z titulních postav obou bratrů nezpochybnitelné hrdiny a vzory odboje (což je docela úleva) a nečiní z nich ani jednoznačné zločince. Nestaví se ani na jednu stranu názorové barikády a vůči bratrům Mašínovým zaujímá ambivalentní nejasný postoj. S podobnou ambivalencí je vylíčena též postava kapitána Státní bezpečnosti, jenž je bratrské odbojové skupině na stopě (Stefan Konarske), čímž se snímek efektivně vyhnul tomu, aby v něm byla hlavním antagonistou jen další variace na archetypální postavu zlého komunisty.

Ctirad a Josef jsou vylíčeni nejen jako vzorní studenti a milující synové, ale i jako temperamentní, naivní a v jistých ohledech bezohlední mladíci, za jejichž postupnou radikalizací může stát jak upřímná nenávist k režimu a snaha o navázání na odkaz jejich otce, tak rostoucí požitek ze záškodničení jako takového. Jejich odboj tak započne troufalou kamarádskou akcí s nočním stěhováním klavíru pod nosem probuzeného komunistického pohlavára a pokračuje přepadáním služeben Sboru národní bezpečnosti kvůli zbraním, v nichž po bratrech zůstávají mrtvé oběti nikoli proto, že by jejich zabití plánovali, ale protože potřebovali improvizovaně vyřešit nějakou nenadálou riskantní situaci.

Ohledně jejich problematického jednání se však snímek omezuje na praktický průběh jednotlivých záškodnických akcí a cíleně obchází jejich emoční následky a dopady na psychiku. Bratři se sice ve filmu domlouvají se svými společníky na organizaci různých partyzánských činů, ale zpětně rozebírat jejich konsekvence je už nevidíme. Klíčová scéna s přepadením vozu, během níž došlo ke zmíněnému zabití civilisty, proběhne dokonce zcela mimo obraz a je pouze úsporně převyprávěna očitou svědkyní. Nezamýšleným následkem tohoto záměru je, že jsou postavy obou bratrů zredukovány na poněkud statické figurky, v jejichž počínání absentují jak výraznější motivace, tak morální dilemata.

Nijak se tudíž neřeší, jaký vliv má na psychiku obou bratrů zabíjení nebo ohrožování lidí či braní rukojmí. Ani jeden z nich se nezabývá otázkou, zdali jejich činy nemohou mít do budoucna negativní důsledky na život jejich matky nebo hendikepované mladší sestry (Karolina Lea Novaková). Nijak se jako postavy nevyvíjejí, nezatěžují je pocity viny, nerozebírají s nikým své politické přesvědčení ani etické stránky svého jednání. Když zrovna nejsou uprostřed akce nebo ji neplánují, tak je film zasazuje do poměrně všedních a od ideologie oproštěných situací, jako jsou účast na tancovačce v kulturním domě, oslava matčiných narozenin nebo bratrské pošťuchování při snaze naučit se podle americké příručky odzbrojit útočníka s nožem (což nakonec v praxi ani nezúročí).

Nejvíce tak snímek paradoxně uspokojuje ve finálním segmentu, v němž se jeho žánr změní z dobového dramatu na dobrodružný akční thriller. Pokus pěti mužů o emigraci v něm totiž nabyde do podoby poměrně napínavého boje o přežití v mrazivých lesích, v němž jsou proti hledaným uprchlíkům pořádány rojnice, obkličování a četné razie na vlakových stanicích. Teprve v tu chvíli je totiž možné se na hrdiny filmu napojit skrze jejich fyzické strádání při mrznutí a hladu, zatímco se mění jejich fyzické vzezření. Pomáhají i věrohodné herecké výkony protagonistů, kdy kromě těch již zmíněných stojí za zmínku i Adam Ernest, Václav Neužil nebo Matěj Hádek ve vedlejších rolích.

Plně věrohodný je film Bratři i z hlediska zachycení dobových reálií, přičemž po řemeslné stránce od kamery po hudbu a střih mu není co vytknout a ocenit lze i jeho edukativní rovinu. Snahou vylíčit historické události v nečernobílých barvách snímek v kontextu filmových děl zabývajících se situací v poválečném Československu do značné míry vyniká, zároveň ale působí emocionálně podvyživeně a nepředkládá žádné hlubší myšlenkové podněty. Výsledkem je věcně popisný, avšak jinak veskrze plochý snímek, u nějž se nelze zbavit dojmu, že názorově neutrální film by šel z příběhu bratří Mašínových vytvořit i tak, aniž by se musel zcela ignorovat jeho morální rozměr, jenž je na něm tím nejzajímavějším.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]