Bod obnovy je filmem režiséra a scenáristy Roberta Hloze a producenta Jana Kallisty, pro něž je snímek jejich společným celovečerním debutem. Úspěšně s ním prolomili dlouho utkvělou představu, že dnes u nás pro nedostatek financí a řemeslných zkušeností nelze natočit seriózní a dostatečně kvalitní žánrový film, jenž by snesl srovnání se zahraniční konkurencí. Bod obnovy měl rozpočet okolo 45 milionů korun, přitom vypadá světově, a i kdyby ta částka byla dvojnásobná, nebylo by se čemu divit. Vlastně je dost překvapující, že se jim podařilo natočit výpravný sci-fi film za tak málo.

Porovnávání Bodu obnovy se žánrově spřízněnými velkofilmy, jako jsou Blade Runner nebo Minority Report, které z některých ohlasů zaznívá, však není na místě. Tvůrci nikdy neměli v úmyslu se snažit vyrovnat velikánům žánru a inspirací jim byly mnohem skromnější počiny. V Bodu obnovy si výrazně vypomáhali praktickými triky, repasovali používanou elektroniku a digitální efekty používali jen tam, kde to bylo nezbytné, třeba k dokreslování monumentálních a futuristicky vyhlížejících mrakodrapů inspirovaných brutalistní architekturou do existující zástavby různých evropských metropolí. Sem tam se ve scéně objeví něčí hologram, tuhle se někdo hýbe na fotografii a tamhle si někdo čte noviny, v nichž se čeština střídavě mění v angličtinu a naopak. Spousta záběrů je vizuálně značně působivá. Těžko byste mezi českými filmy hledali trikový snímek, jenž by vypadal lépe a uvěřitelněji.

Všechen ten nablýskaný efektní povrch nicméně slouží „jen“ poměrně obyčejnému příběhu o vyšetřování vraždy, který se pohybuje na úrovni epizody nějakého kriminálního seriálu. Na jednu stranu jde o důsledek toho, že omezený rozpočet tvůrcům neumožnil pouštět se do čehokoli vypravěčsky epičtějšího nebo třeba do velkolepějších akčních scén. Film se tak trochu ke škodě věci nepouští do hlubšího prozkoumávání toho, jak celá společnost využívající technologii obnovy funguje, podle jakých zákonitostí k obnově dochází a co tento objev udělal se zbytkem světa a kupříkladu i s náboženstvím. Všelijakým expozicím a neustálému vysvětlování pravidel fikčního světa je přitom věnováno dost velké množství času, ale na řešení různých existenciálních nebo duchovních přesahů už žádný nezbyl. Na stranu druhou snímek alespoň drží vypravěčsky pohromadě mimo jiné právě díky tomu, že se účelově zaměřuje na jedinou věc, tedy na příběh se šablonovitou strukturou kriminálního thrilleru, místo toho, aby nedůsledně rozptyloval svou pozornost do různých směrů. Na pokrytí všech otázek a nejasností je plocha ani ne dvouhodinového filmu zkrátka příliš malá.

Na pohled banální zápletka je následně zesložiťována neustálým přívalem informací, jenž sice všechny slouží vyprávění, leč jsou na diváky hrnuty s takovou kadencí, že dá práci udržet si přehled v motivacích postav a v některých nenadálých zvratech. Hrdinové před sebou od začátku tají informace a po obnově zapomínají znalosti, které nestihly před obnovou zálohovat, což místy působí zmatečně a občas to vede k logickým lapsům. Nejvíce bodů ale snímek ztrácí na samotné práci s postavami, kdy ty hlavní lze snadno charakterizovat jednou či dvěma vlastnostmi a jedním traumatem z minulosti, a to je celé. Vedlejší postavy jsou pak už jen plochými figurkami s průzračně předvídatelným vývojem.

Mezi hlavními hrdiny – strojově přesnou, cílevědomou a chladně uvažující Emmou a naopak chybujícím, tápajícím, zranitelným a nemocně vyhlížejícím Davidem – alespoň panuje zajímavý kontrast. Jinak je ale Bod obnovy stejně chladný a emocionálně odtažitý jako jeho hlavní hrdinka, která vždy jedná čistě pragmaticky jako robot s jasně naprogramovaným posláním. Stejně působí i svět, v němž se příběh odehrává, seskládaný z elementů povědomých z jiných filmů či seriálů. Jen občas snímek překvapí roztomilým nápadem, třeba když divákům vysvětlí a zapracuje do děje princip tzv. dárečků, zjevně inspirovaný reálným fenoménem, kdy se lidé po vážné nehodě či kómatu probouzejí s talentem či nadáním, jímž dříve nedisponovali.

Bez ohledu na nedostatky v rámci děje a postav je ale Bod obnovy i tak v kontextu české kinematografie významným dílem. Minimálně z toho důvodu, že posledním čistým žánrovým filmem, pojatým navíc se vší vážností, který by nepůsobil trapně, vyrovnal se zahraniční konkurenci a zároveň se s úspěchem promítal na mezinárodních festivalech, byla československá sci-fi Ikarie XB 1 z roku 1963. Těmto nárokům se od té doby nepodařilo dostát nikomu, až nyní dosáhli na tuto metu Robert Hloz s Janem Kallistou a s jejich týmem spolupracovníků, pod jejichž rukama Bod obnovy vznikl díky velké porci nadšení, odhodlání a pracovního nasazení. Je možné, že film poslouží jako podnět pro další mladé české filmaře, aby se nebáli vstoupit do žánrové tvorby, protože to zjevně možné je. A rozhodně bude zajímavé sledovat, kam se bude filmařská kariéra Roberta Hloze vyvíjet dál.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]