Bruno (Vincent Cassel) vede svépomocný spolek starající se o autistickou dospívající mládež a jako jeden z mála přibírá i těžké případy, které byly v jiných pečovatelských centrech odmítnuty. Pomáhá mu jeho kamarád Malik (Reda Kateb), který zas učí mladé lidi ze sociálně slabých poměrů, jak k těmto dětem přistupovat. Sledujeme přitom nejen zákulisí tolik potřebné a ušlechtilé práce těchto dvou mužů a kolem nich vytvořené komunity, ale i to, jak se snaží vypořádat s novým náročným svěřencem a se státní inspekcí, které vadí, že pracují bez povolení a přijímají zaměstnance s nulovou kvalifikací.Francouzský film Výjimeční od režisérského a scenáristického dua Olivier Nakache a Eric Toledano (Nedotknutelní, Dokud nás svatba nerozdělí) se zabývá důležitými a aktuálními tématy, jimž dává snadno stravitelnou a divácky atraktivní formu, která veškerá podstatná sdělení balí do líbivého, příjemného a hřejivého kabátu. Jeho základem je sice realistické sociální drama se silným společenským přesahem, leč přistupováno je k němu spíš ve stylu hořkosladké humanistické komedie plnící funkci lehkonohého crowd-pleaseru, který baví a zároveň dojímá a dokonce – a to je nejdůležitější – neklouže jen po povrchu, ale naopak se nenuceně zvládá přiblížit přímo k jádru věci.
Jde o film, jehož tvůrci problematice autismu evidentně rozumí a důvěrně znají jak prostředí, o němž vyprávějí, tak ty nejpalčivější nedostatky, s nimiž se opatrovatelé autistů běžně setkávají (a navíc je to pro ně osobní záležitost – Eric Toledano má autistu v rodině). Mezi herce zařadili skutečné autisty a příběh vystavěli podle zážitků a zkušeností svého dlouholetého přítele, majitele pečovatelského centra pro autisty, jenž se stal předobrazem postavy Bruna. Tohle všechno činí z Výjimečných film podstatný, závažný a přínosný – což však neznamená, že nemá své mouchy.Dramatické i komediální prvky jsou ve filmu umně vyváženy, byť místy jsou používány mírně strojeně. S dramatickou rovinou tvůrci pracují lépe, přičemž těží z náročné, rizikové a vysilující práce s lidmi s duševní poruchou, kteří trpí nedostatkem komunikačních dovedností, chování podřizují naučeným vzorcům a hrozí u nich hysterické záchvaty, což je nejlépe demonstrováno na postavě Brunova nového třináctiletého svěřence, který musí neustále nosit helmu, neb má tendenci mlátit s hlavou o zeď. Komedie je oproti tomu do příběhu vnášena povětšinou externě, často pomocí vedlejších a pro děj nepříliš podstatných postav či izolovaných hlášek a running gagů. Výjimku tvoří úsměvná linie věnovaná osmnáctiletému autistovi Josephovi, jehož fascinují pračky, staré reklamy a záchranné brzdy, za něž pravidelně tahá při každé jízdě metrem a způsobuje tak dopravní kolapsy, a jemuž Bruno snaživě pomáhá zařadit se do běžného pracovního procesu.
Právě postava Josepha je problematická v tom, že má budit v divácích soucit i pobavení zároveň. Máme současně chápat závažnost jeho stavu a problematičnost jeho fungování v interakci se zbytkem společnosti, ve stejnou chvíli se ale máme také smát jeho cestovatelským eskapádám a tomu, co říká a jak se pohybuje – což nejde úplně ruku v ruce, zvlášť když ostatní postavy autistů komediálně působit nemají. Na druhou stranu je jeho přítomnost klíčová v rovině symbolické – vytrvalost, s níž se opakovaně vrhá do metra s nadějí, že tentokrát už to jistě zvládne, upomíná na Brunovu houževnatost a odhodlání, díky nimž nikdy neláme hůl ani nad zdánlivě ztracenými případy, které jinde odvrhli.
Snímek tak slouží i jako pocta pracovníkům pečovatelských služeb a upozorňuje na zásadní problémy týkající se autistů a konfrontace jejich mnohdy zoufalých rodin s nefunkčně nastaveným sociálním systémem, kromě toho se ale okrajově vyjadřuje i k problematice sociálně slabých a k tématu náboženské pospolitosti, upevněné sdíleným cílem (Bruno je ortodoxní žid a Malik je muslim, ale neplynou z toho vůbec žádné rozepře).
Nedostatky ve vyprávění a nepříliš přesvědčivé skloubení dramatu a komedie nicméně ve Výjimečných vyvažuje síla zvoleného tématu, upřímnost a srdečnost, s nimiž k němu Olivier Nakache a Eric Toledano přistoupili, a poselství o nezištném dobru v lidech a snaze uspět alespoň za improvizovaných podmínek tam, kde systém selhal, přičemž k pozitivnímu dojmu přispívají i trefný výběr herců a jejich výkony. A také schopnost působit angažovaně bez přílišného aktivismu a emotivně bez přehnaného patosu.
Právě postava Josepha je problematická v tom, že má budit v divácích soucit i pobavení zároveň. Máme současně chápat závažnost jeho stavu a problematičnost jeho fungování v interakci se zbytkem společnosti, ve stejnou chvíli se ale máme také smát jeho cestovatelským eskapádám a tomu, co říká a jak se pohybuje – což nejde úplně ruku v ruce, zvlášť když ostatní postavy autistů komediálně působit nemají. Na druhou stranu je jeho přítomnost klíčová v rovině symbolické – vytrvalost, s níž se opakovaně vrhá do metra s nadějí, že tentokrát už to jistě zvládne, upomíná na Brunovu houževnatost a odhodlání, díky nimž nikdy neláme hůl ani nad zdánlivě ztracenými případy, které jinde odvrhli.Snímek tak slouží i jako pocta pracovníkům pečovatelských služeb a upozorňuje na zásadní problémy týkající se autistů a konfrontace jejich mnohdy zoufalých rodin s nefunkčně nastaveným sociálním systémem, kromě toho se ale okrajově vyjadřuje i k problematice sociálně slabých a k tématu náboženské pospolitosti, upevněné sdíleným cílem (Bruno je ortodoxní žid a Malik je muslim, ale neplynou z toho vůbec žádné rozepře).Ve snaze pojmout do sebe všechno možné však snímek opomíná uvádět podstatnější věci (jak jsou pečovatelská centra financována, kolik poboček vlastně Brunova organizace má) a místo toho poněkud nadbytečně rozehrává linie, které později nevyužité zahazuje (romantická zápletka mezi černošským mladíkem a pohlednou pečovatelkou nakonec vyvane do prázdna, úvodní scéna s úprkem autistické dívky nemá žádnou dohru, Brunova komická rande naslepo lze omluvit alespoň jako známky toho, že pečovatelé, takto oddaní své práci, nemají moc času na vlastní soukromý život).V úvodu zmínění vyšetřující inspektoři zas od začátku působí jako karikatury bezcitných úřednických robotů, co akorát hledají prohřešky a hrozí zavřením firmy (což napraví až závěrečné titulky, podle nichž i oni nakonec pochopili závažnost situace).
Nedostatky ve vyprávění a nepříliš přesvědčivé skloubení dramatu a komedie nicméně ve Výjimečných vyvažuje síla zvoleného tématu, upřímnost a srdečnost, s nimiž k němu Olivier Nakache a Eric Toledano přistoupili, a poselství o nezištném dobru v lidech a snaze uspět alespoň za improvizovaných podmínek tam, kde systém selhal, přičemž k pozitivnímu dojmu přispívají i trefný výběr herců a jejich výkony. A také schopnost působit angažovaně bez přílišného aktivismu a emotivně bez přehnaného patosu.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
