Farid je typickým zástupcem druhé generace alžírských Francouzů - narodil se a vyrostl ve Francii. V zemi svých předků nikdy nebyl a arabsky se sotva domluví. Má francouzský pas, a přesto, když se jej zeptají, odkud je, odpoví, že z Alžírska. Žije na pomezí dvou světů a dobře nerozumí ani jednomu.Proto také důvěřivě naletí svému bratranci, který je jako mnoho jeho alžírských vrstevníků frustrovaný mizivými vyhlídkami ve své zemi a sní o lepším životě ve Francii. Sehnat vízum ale není jen tak. A proto, když si uvědomí, jak moc je šťastnějšímu Faridovi podobný, sebere jeho pas a letenku a zmizí ve Francii. Farid tak zůstává uvězněn v Alžírsku jako uprchlík bez dokladů… Teprve až tváří v tvář této první skutečné životní zkoušce objevuje své kořeny a postupně snad nalézá také vlastní identitu.
Snímkům s touto tematikou se ve Francii přirozeně dostává zvláštní pozornosti. Na rozdíl od jiných kolonií se Alžírsko stalo pro Francouze něčím více než jen dalším získaným územím. Stalo se jim druhým domovem, jakousi až "druhou Francií". Což také mimochodem z části osvětluje průběh tvrdého konfliktu o alžírskou nezávislost.
Začínající režisér Mohamed Hamidi promítl do filmu vlastní zkušenosti a zážitky z návštěvy rodné vlasti, při níž poprvé plně prožil identifikaci s odlišnou mentalitou své původní komunity. Do hlavních rolí obsadil Tewfika Jallaba, který se doposud objevoval spíše ve francouzské televizi a o něco známějšího Jamela Debbouzeho (Amélie z Montmartru, Asterix a Obelix: Mise Kleopatra, Angel-A). Snímek vcelku přesně vystihuje to, co si představíme pod označením "festivalový film." Se všemi klady i zápory této škatulky. Přináší zajímavé téma s potenciálem vyvolat diskuzi. Zároveň však dokáže toto téma odlehčit a prodchnout jistým pocitem pospolitosti těch méně šťastnějších. Tvůrcům se dokonce podařilo vyvarovat se přehnané kýčovitosti u těch scén, které by k něčemu takovému mohly svádět (prohlížení starých fotografií, návštěva otcova rodného domu v horách).
To ale neznamená, že by se ve scénáři nenašla slabší místa (například plejáda až příliš pitoreskních postaviček scházejících se v kavárně alžírského zapadákova). Snímek pak především trpí jistou nevyrovnaností komediální a dramatické polohy. Mimoto tento typ filmů nemusí oslovit každého, zvláště když počinů zabývajících se problematikou přistěhovalectví bylo natočeno již poměrně dost a některým z nich se povedlo uchopit zobrazované téma daleko naléhavěji. Příkladem za všechny může být Špína Londýna Stephena Frearse. Má vlast tak zůstává jen malým milým filmem, který pravděpodobně nepřekročí hranice festivalů a artových kin (u nás jsme jej mohli loni zhlédnout v rámci Festivalu francouzského filmu a pyšnit se snímek může také uvedením na festivalu v Cannes). Přesto se vyplatí na něj do kina zajít. S lehkostí totiž dokáže vyprávět o leckdy strastiplném hledání sebe sama a nabízí tak divákovi zamyšlení nad minulostí i současností nejen Francie, ale potažmo celé integrované Evropy. Do českých kin zamíří od 20. února 2014.
