Projekt 100 si každoročně klade za cíl prezentovat široké divácké veřejnosti zásadní snímky tuzemské i světové kinematografie v prostředí, které by odpovídalo jejich estetickým i technologickým kritériím. Diváci tak mají možnost na velkém plátně a s kvalitním zvukem zhlédnout restaurované / digitalizované kopie nadčasových klasik. Před dvěma lety prošla dramaturgie Projektu 100 poměrně zásadní proměnou a jednotlivé filmy jsou vybírány podle nového klíče. Čtyři programové bloky (americká klasika, evropská klasika, česká klasika, kultovní filmy 90. let) se snaží obsáhnout široké spektrum historického vývoje filmu. Podrobnější informace jsou k nalezení na velmi pěkně zpracovaných stránkách Projektu 100. Letošní dvacátý ročník zahájila v pražském kině Světozor filmová báseň Godfreyho Reggia Koyaanisqatsi, snímek, který se vzpírá jakémukoli typologickému zařazení i objektivnímu hodnocení. Už jen při standardním žánrovém určení se nabízí několik možností. Pro někoho se jedná o enviromentální dokument, podle jiného patří mezi hudební filmy, další jej označují jako filmovou symfonii, báseň nebo esej. A podobně jako forma i obsah implikuje celou škálu možných výkladů. Jeden z mála aspektů, který lze hodnotit mimo kategorii osobních preferencí, je řemeslná stránka.

Precizní dramaturgie, konzistentní střihová skladba a neotřelá práce s kamerou povyšují Koyaanisqatsi po řemeslné stránce na mistrovské dílo. Navíc jde o počin úzkého kruhu tvůrců, kteří dokázali realizovat své vize bez složitých digitálních efektů, obřího rozpočtu i mediálního humbuku. Godfrey Reggio (režie, scénář), Ron Fricke (kamera, střih, scénář), Alton Walpole (střih, scénář), Walter Bachauer (dramaturgie) a Philip Glass (hudba) dokázali skloubit jednotlivé dílky filmové řeči do majestátní, ač velmi křehké paraboly v podobě proudu obrazů a hudby.

Godfrey Reggio zvolil velmi funkční metodu komparace. Ať už jde o vrstvení záběrů přírody či měst, přirozeného a umělého, mikrokosmu a makrokosmu, konzumních produktů civilizace s mechanismy civilizace samotné apod., ze střetu zmiňovaných záběrů vždy vyplývá nový význam. Filmová montáž umocňuje působivost toku snímků a poukazuje na jejich přesahy. Gradující a opět zvolňující tempo vtahuje diváka do časoprostoru Reggiovy metafory. Různé tematické okruhy mají své vlastní rytmy i způsob snímání.

Zatímco přírodní scenérie se odehrávají v klidných celcích viděných okem hypotetického nezúčastněného pozorovatele, civilizaci přináleží hektičtější střih, škála kamerových rakursů a dynamická skladba. Zásadní význam hraje také zvuková stopa v režii Philipa Glasse. Krátké hudební útvary se opakují, variují a postupně vytvářejí velké zvukové struktury. Díky tomu je možné odlišit, nebo naopak propojit nesourodé motivy rozprostřené po celé délce filmu.

Snímek Godfreyho Reggia se před námi otvírá jako obraz, který buď musíme podrobně studovat, nebo naopak vyřadit racionální uvažování a nechat jej působit na smysly a intuici. Podstatu sdělení nelze získat pouze povrchním čtením či letmým pohledem. Tento film vyžaduje vnímavého, otevřeného diváka, který by adekvátně dekódoval sdělení zašifrované do obsahově i formálně koherentního celku. Koyaanisqatsi se neptá, ani nedává odpovědi. Naopak nás nechává v nejistotě a pochybnostech. Ale i to je důležité, nechtít znát jednoznačné odpovědi, ale mít odvahu pochybovat a otevřít se pluralitě výkladů.

Koyaanisqatsi - jako vizuální podívaná beze slov, podtažená přiléhavou instrumentální hudbou Philipa Glasse - představuje interpretačně velmi otevřenou platformu, která ze své podstaty už v zárodku podrývá všechny pokusy o věcné explikace a nutí diváka zaujmout své vlastní subjektivní hledisko. Přestože zde nezazní jediné slovo, neexistuje jasná dějová linie ani herci zhmotňující fiktivní postavy, jedná se o velmi silný příběh pozorovaný tichým vypravěčem, který nechce nic vysvětlovat. Vypravěčem, který poodstoupil o krok dál, aby mohl vidět celý obraz, ne jen fragmenty vytržené z kontextu a nabízí divákovi podívat se jeho očima.

Originální trailer filmu Koyaanisqatsi