Než se Kirk Douglas v roce 1949 díky roli ctižádostivého boxera v Robsonově Championovi stal vyhledávanou hollywoodskou hvězdou a definitivně se zaškatulkoval do rolí ambiciózních kariéristů, zaujal na začátku své kariéry v druhé polovině 40. let především účastí v esenciálních filmech noir. Po boku Barbary Stanwyck debutoval jako její slabošský manžel-alkoholik v Podivné lásce Marty Iversové (více zde), načež na plátně ztvárnil protivníky svých v budoucnu největších hereckých rivalů - Roberta Mitchuma v Pryč od minulosti (více zde) a Burta Lancastera v I Walk Alone (více zde). Nepřehlédnutelnou položku v jeho filmografii pozdních 40. let rovněž představuje mistrovská konverzační komedie Dopis třem manželkám (1949), jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších filmů scenáristy a režiséra Josepha L. Mankiewicze. Dopis třem manželkám znamenal pro Mankiewicze jeho první opravdu velký úspěch - vynesl mu první dva Oscary za scénář a režii (tato ocenění putovala do jeho rukou i následující rok za ještě úspěšnější snímek Vše o Evě) a značně tak posílil jeho pozici přední hollywoodské osobnosti. Na začátku tohoto mistrovského díla stála povídka One Of Our Hearts, publikovaná v roce 1945 v oblíbeném dámském magazínu Cosmopolitan (scénář Vše o Evě taktéž vycházel ze zde publikované povídky), kterou její autor John Klempner o rok později rozšířil do podoby románu s názvem Letter To Five Wives. Jeho adaptaci dostala na starost Vera Caspary, známá autorka námětů řady snímků klasického Hollywoodu (např. Laura nebo The Blue Gardenia), a scénáře se ujal Mankiewicz, který jej nakonec i přes počáteční námitky Darryla F. Zanucka sám zrežíroval. Tehdejší šéf studia Twentieth Century Fox totiž pro post režiséra původně zamýšlel Ernsta Lubitsche, ten však tou dobou již bojoval s podlomeným zdravím. Kvůli jednomu z řady infarktů, které prodělal, musel po osmi natáčecích dnech opustit svůj poslední projekt, romantickou komedii Dáma v hermelínu, jehož režii za něj převzal Otto Preminger. Zanuck tedy nakonec přistoupil na záložní plán - nechat režii na starost Mankiewiczovi. Mankiewicz měl ostatně velmi blízko k Lubitschovým bravurním dialogům plným chytrých, pohotových odpovědí a sexuálních narážek, které na jeho sofistikovaných komediích tolik obdivoval. V kombinaci s nezaměnitelnými narativními strategiemi (mnohonásobné hledisko vyprávění, flashbacky a voiceover), kterými se Mankiewiczovy scénáře vyznačovaly, představovaly jeho nepřehlédnutelný trademark. Právě v Dopisu třem manželkám a Vše o Evě zmíněné techniky dovedl k absolutní dokonalosti. Jak naznačuje název, zápletka snímku se odvíjí od dopisu, který třem manželkám-kamarádkám adresuje jejich nepříliš oblíbená známá Addie Ross. V den, kdy všechny tři ženy společně odjíždějí na piknik, jim Addie skrze řádky zmiňovaného dopisu oznamuje, že jim na jejich výletě nebude dělat společnost, protože navždy opouští město. S manželem jedné z nich. Deborah (Jeanne Crain), Rita (Ann Sothern) i Lora May (Linda Darnell) mají oprávněný důvod k obavám. Atraktivní "ideální žena" Addie Ross totiž v životě jejich manželů zaujímá zvláštní místo a všechny tři ženy vždy měly proč na ni žárlit. Do doby, než se vrátí z pikniku domů, tedy skutečně mají o čem přemýšlet. Obzvlášť když se všichni tři manželé oné květnové soboty ráno chovali tak nezvykle podivně. Skrze vzpomínky všech tří ženských protagonistek postupně poznáváme rodinná zázemí všech tří manželských párů – naivní venkovské dívky Deborah a sebevědomého podnikatele Brada, asertivní Rity, která se pokouší psát pro rozhlas, a intelektuálského středoškolského učitele George (Kirk Douglas) a nakonec i zlatokopky Lory May a movitého obchodníka Portera (Paul Douglas) – a vidíme, jakou překážku v milostných vztazích všech zúčastněných Addie Ross představuje. Není to však jen promyšlená a nadmíru funkční struktura vyprávění, které Dopis třem manželkám vděčí za svou sofistikovanost, ale skutečnost, že pro příběh tolik určující postavu Addie Ross nikdy nespatříme. Už od samotného začátku, kdy na nás z prostoru mimo obraz promlouvá (hlas jí propůjčila Celeste Holm) a uštěpačně komentuje dialogy postav na plátně, si důmyslně buduje auru tajemnosti, která jí zůstane až do konce. Nekomunikativní narace nám totiž její identitu nikdy neodhalí a fakt, že filmové postavy ji z nám nepřístupného úhlu vidí (např. prostřednictvím zarámované fotografie v Porterově domě), kontinuálně dráždí naše divácká očekávání.
Stejně tak důvtipné je i závěrečné rozuzlení, které si divák s trochou fantazie nemusí vyložit jen tak jednoznačně a jež společně se vším výše jmenovaným činí Dopis třem manželkám nesmrtelným. Pokud bych začátečníkům v oblasti fanouškovství klasického Hollywoodu měla doporučit nějaký film, byl by to patrně on.