Snímek V hlavě vlastně vypráví hned dva příběhy, které se odehrávají souběžně a navzájem se ovlivňují. V tom prvním vidíme, jak se narodí dívka jménem Riley, a ve zkratce spatříme celé její dětství a část dospívání s rodinou a kamarády kdesi v Minnesotě. Zvrat nastane ve chvíli, kdy je Riley jedenáct let a přestěhuje se s rodiči do San Francisca, kde její otec získal novou práci. Musí se tedy s touto zásadní změnou nějak vyrovnat, což se jí příliš nedaří – na nové prostředí si zvyká špatně a chybí jí starý domov a přátelé.Druhý příběh se odehrává uvnitř její hlavy. Tam se v řídícím centru u pultu s tlačítky a velkoplošnou obrazovkou handrkuje pět emocí, které Riley ovládají – Radost, Hněv, Strach, Znechucení a Smutek. Radost jim jakoby velí a ze všech sil se snaží, aby se ostatní emoce pokud možno nedostaly příliš často ke slovu, a aby Riley měla co nejvíc vzpomínek radostných. Pak ale dojde k nehodě a Radost se Smutkem jsou z řídícího centra vysáty kamsi do mozku do dlouhodobé paměti, tudíž je Riley ponechána napospas Hněvu, Strachu a Znechucení. No a Radost a Smutek se ve snaze vrátit se do řídícího centra a dát vše do pořádku vydávají na dlouhou odyseu přes rozmanitá zákoutí spletité mozkovny dospívající a zmatené dívky, při níž riskují vlastní existenci i totální rozpad Rileyiny osobnosti.
Ponechme stranou, že film je moc hezky animovaný a hraje všemi barvami, to je totiž to nejmenší. Důležitější je, že je naprosto skvěle napsaný, založený na absolutně rozkošném a originálním námětu, který je nesmírně inspirativní a kreativní, a odehrávající se v nádherně vytvořeném a do detailu promyšleném konzistentním světě, v němž jsou tisíce okouzlujících nápadů a drobností, nad nimiž nejde nežasnout. Děj je ostatně vystavěn na objevování tohoto světa, přičemž poodhalení každého jeho nového kousku je neopakovatelným zážitkem. Všechno v něm dává dokonalý smysl a je vidět, že byl vytvořen s láskou a nezměrnou pečlivostí.Nebudu se příliš rozplývat nad tím, co všechno se uvnitř Rileyiny hlavy nachází a jak to tam funguje, protože všechny tyhle věci jsou prostě perfektní a ohromně zábavné a jejich popisováním bych vás připravil o překvapení. Jen naznačím, že třeba to, jak je nakládáno s vědomostmi a se vzpomínkami, jak vznikají sny, nebo jak dochází k utváření hrdinčina charakteru, jsou nápady pohybující se na hraně čisté geniality. A takových je tu víc. Režisér a scenárista Pete Docter (Vzhůru do oblak) je rozhodně velmi talentovaný a také je vynikající vypravěč – takhle přirozeně, přehledně a srozumitelně prolnout dvě na sobě závislé příběhové linie totiž muselo dát neuvěřitelnou práci. Nehledě na to, že zatímco zápletka týkající se Riley a jejích problémů je poměrně banální, tak události v její hlavě jsou spletité, komplikované a příjemně sofistikované, na vyloženě malé děti možná až příliš. Struktura příběhu, některé jeho elementy a princip vyvolávání akcí a reakcí v jeho dvou prolínajících se úrovních můžou kdekomu připomenout třeba Počátek.
Degradovat snímek V hlavě na film pro děti, jenom proto, že je animovaný, by však bylo troufalé. Skoro se mi chce říct, že je tak dobrý, že je ho pro děti škoda, a že si ho mnohem víc užijí dospělí (stejně jako některé starší kousky od Pixaru). Pro děti byli nesmírně vhodní např. nedávní Mimoni, kteří se o nic moc nesnažili, dějem se nezatěžovali a pomalu nenabídli nic jiného než primitivní groteskový humor založený na žvatlání, zakopávání, padání a krkání (tudíž pro caparty ideální kombinace). Oproti nim V hlavě má skvěle vymyšlený a bravurně pointovaný příběh, který je nefalšovaně dojemný, dramatický, napínavý a současně i vtipný. Pár groteskových gagů tu sice kvůli dětem je, ale je jich poskrovnu, a drtivá většina filmu působí velmi dospěle a vyspěle, inteligentně a hodně ambiciózně (dost pravděpodobně nejambiciózněji ze všech pixarovek).Tu a tam se dokonce podíváme na chviličku i do hlav různých jiných postav, což je opět pokaždé roztomilé a nehorázně legrační a značně to rozšiřuje psychologický záběr filmu, ovšem s hromadou nadsázky a fantazie. Podobné věci jsou jasným důkazem toho, že tahle parta filmařů a animátorů je skutečně nevyčerpatelnou studnicí nápadů, příběhů a originality, což se ostatně dá v tomto případě říct i o filmu samotném. Navíc jde o podívanou, kterou jen tak z hlavy nedostanete, a to nejen díky jejímu myšlenkovému přesahu. Řada scén typu „završení osudu polozapomenutého imaginárního kamaráda z dětství“ nebo „výstižné nahlédnutí do psychologických pochodů koček“ je prostě nezapomenutelná.
V Pixaru to s emocemi vždy uměli bravurně a úspěšně dojímali a hřáli u srdce celý svět, ať už šlo o křehkou romanci dvou robotů, zoufalé putování rybího táty napříč oceány za ztraceným synkem, nebo o potkana, který se chtěl stát profesionálním kuchařem. Nyní natočili film, v němž jsou emoce hlavními protagonisty, a výsledek je unikátní. Pixar je zkrátka opět ve vrcholné formě, otázka však zní, na jak dlouho – jejich další film s názvem Hodný dinosaurus, který dorazí do kin ještě letos na konci listopadu, už totiž zase vypadá trochu divně...[Recenze původně vyšla na filmovém blogu Filmspot.cz]
