Ten je maximálně epickou alternativní verzí příběhu Noemovy archy, která se nebojí metaforický střet s Bohem zachytit netradiční optikou Darrena Aronofského, jenž zde zachází i dále než za prostou Fontánu. Stejně jako film kloubí dohromady starozákonní interpretace vzniku světa s evoluční teorií (v geniální časosběrné sekvenci), i ve výsledném filmu lze vypozorovat dvě protichůdné žánrové tendence, které se spojují do jednoho celku, a to fantasy epiku a komorní rodinné, potažmo psychologické drama.Zatímco první půle, zakončená monumentální bitvou jako u Helmova žlebu (dechberoucí akční scéna je díky nadpřirozeným prvkům neokoukaná), vypadá jako výdobytek hollywoodské opulentnosti prosazené ziskuchtivým studiem, právě v druhé půli vyniká schopnost režiséra se blíže zaměřit na postavy a nechat je vymáchat ve špinavém bahně opředeném mnoha morálními dilematy. Vyhrocené hororové finále se sice nevyrovná intenzivnosti prožitku z Requiem za sen nebo Černé labutě, je však smysluplným a moderně realistickým naložením s původně banálně prokreslenými náboženskými charaktery, které zosobňují pouze jeden idealizovaný pohled na svět. Jíst maso je samozřejmě špatné, tak na rozdíl od Túbal-Kaina dojde Noe a jeho rodina spravedlivého konce, aby sdělili divákovi důležité eko/new-age poselství, které se některým divákům může jevit jako značně problematické.
Odhlédnutím od jednoduchého, byť nutného vyznění, je však Noe pozoruhodným blockbusterovým experimentem, správně temným, surovým a morálně ambivalentním, jak jen daná látka v novém uchopení nabízí. Věřím, že rozpolcenost mezi dvěma odlišnými půlemi a polohami a vůbec problematické uchopení celého konceptu se může zdát mnohým divákům nedotažené, ostatní si však tuto audiovizuálně podmanivou biblickou kapitolu z (post)apokalyptického bezčasí bezpochyby užijí.P.S. Velký podíl na celku má samozřejmě i drsná a starozákonně temná hudba Clinta Mansella a v rámci hollywoodského blockbusteru netradiční snímání kameramana Matthewa Libatiqua. (MB)
Pozn.: Pod recenzí jsou podepsáni dva redaktoři, Martin Bubrín (MB) a Marek Slovák (MS). Martin Bubrín hodnotil film a jeho 3D konverzi, Marek Slovák disk samotný (obraz, zvuk, závěrečné (ne)doporučení).
BLU-RAY:
Kdo by to byl řekl, že vydání Blu-ray disku k filmu Noe není jenom takovým malým šplouchnutím do stojatých vod distribuce, ale rovnou potopou, když představuje tu nejlépe připravenou edici za poslední dobu. Na výběr je mezi třemi variantami (od nejlevnější k nejdražší): jednodisková 2D verze v klasickém balení, dvoudisková (2D a 3D film na samostatných nosičích) v klasickém balení, dvoudisková (stejné provedení jako předchozí) ve steelbooku. Je možné žádat víc? Jistě, v zahraničí má jeden obchodní řetězec navíc ještě CD se soundtrackem a stylovou dřevěnou krabičku jakožto balení, ale to už bychom chtěli moc. Podstatné je, že steelbook je ve svém minimalistickém provedení efektivní (a na rozdíl od amaraye obsahuje i vnitřní artwork), s menu disku si někdo vyhrál (videosekvenční - pohled jakoby z archy) a informativně hutná bonusová výbava má kompletní českou podporu (v podobě titulků od někoho, kdo věděl, co překládá). (MS)
OBRAZ A ZVUK
Nejčastěji hodnotíme Áčkové produkce hollywoodských studií, které si dávají záležet na prezentaci svých produktů, a tak nám čtenář snad dokáže odpustit, že při recenzování obrazové a zvukové složky disku užíváme slova jako "referenční" či "demo-materiál". Ani v případě produkce jako Noe se těmto dvěma (ok, třem) slovům nevyhneme, ale nebudeme přitom muset dávat nic do pomyslných závorek, jako to mnohdy děláme, když upozorňujeme na to, že - především v případě obrazu - je přepis výborný, pokud se vezmou v potaz intence.Je to o to víc s podivem, když vezmeme v potaz, že stálý Aronofského kameraman Matthew Libatique natáčel jak na digitál, tak na 35mm materiál, což nelze bez velkého plátna srovnatelného s kinem poznat. Barvy jsou sice desaturované a s přibývající stopáží jich jakoby ubývalo, ale takto film vypadal už v kině - a v pozdějších pasážích, v nichž jsou upřednostňovány polocelky a detaily, je viditelný každý pór na pokožce a nedokonalost ve výstavbě lodi. V prvních dvou a půl aktech zase ohromí pečlivá drobnokresba každého detailu ve všech plánech, pokud mají být ostré, a to, že se nic podstatného - od postavy přes rekvizity - neztrácí v deštivých a nočních scénách.
Nadšení neustane ani při poslechu originální zvukové stopy v DTS-HD Master 7.1 Audio, která patří k tomu nejlepšímu, co letos mohlo zaznít ve vašich domácích kinech. Dokonale srozumitelné dialogy a monology, vycházející z centra, velkolepé bitevní sekvence, v nichž jednotlivé stopy (ruchová, hudební) nesplývají, jak se někdy stává, a především celá druhá skoro polovina na lodi, jež je dokonale vtahující díky tomu, že je slyšet každý zvuk archy. Kdybychom na konci roku hlasovali o nejlepší disk z hlediska technické stránky, nebylo by překvapující, kdyby se Noe umístil na jedné z prvních příček. (MS)3D prezentace Noema je sice na nadprůměrné úrovni, ale stále jde o narychlo zhotovenou post-konverzi (studio Paramount se bálo propadáku, tak alespoň chtělo diváky přinutit si v kinech připlatit za trojrozměrnou potopu), s kterou se při natáčení filmu nepočítalo. Nikoho tedy nepřekvapí, že z hlediska hloubky obrazu vyniknou hlavně trikové scény s naloďováním zvířat (ptáci letí do kamery!) nebo velké celky kroužící kolem nádherné islandské krajiny. Filmu také nepomáhá, že se jeho valná část odehrává ve tmě, dešti nebo pološeru, což obecně moc trojrozměrné audiovizuální prezentaci nesvědčí.
Příkladem budiž noční scény, v nichž se jedna postava nachází v popředí a další v pozadí, která je stejně jako prostředí nepříjemně rozostřena. A jelikož 3D zákonitě ztmavuje obraz, stává se například taková bitevní scéna u Archy poněkud nepřehlednou pobíhanou trikových statistů a kamenných obrů. Zatímco však v první, pozemské části bylo 3D ještě rozpoznatelné (zejména v denních nebo trikových scénách), drama ve stísněných prostorech obřího plavidla už onu prostorovost logicky postrádá - kamereman Matthew Libatique se totiž zaměřuje výhradně na detaily, záběry na tváře, případně polocelky, v nichž se nachází pouze jeden plán, tudíž absentuje jakákoliv hloubka. Po sundání brýlí tedy kromě rozostřených titulků (pokud se s nimi díváte) vidíte skoro stejně jako při 2D. (MB)
Island: Extrémní krása. Archa zvenku: Bitva o 300 loktů. Archa zevnitř: zvířecí páry. Trojici dokumentů je možné si pustit buď samostatně, nebo všechny dohromady. Na první pohled bonusová výbava nevypadá příliš bohatě, ale co ztrácí na kvantitě, to dohání na kvalitě, a to ve velké míře, protože celkem hodina filmů o filmu (každý po dvaceti minutách) s českou titulkovou podporou toho zvládne říct víc než mnohé jiné materiály na mnohem větší ploše.Zamrzí sice absence audiokomentáře, ale možná je dobře, že se nedočkáme výkladu jinak nepříliš sofistikovaných jinotajů a namísto toho se zevrubně podíváme na produkci. A třeba na doprovodnou zvukovou stopu jednou dojde, protože kdo si pamatuje na vydání taktéž Aronofského Fontány, ten ví, že studio k ní (pravděpodobně z finančních a kapacitních důvodů) nesvolilo, a tak ji režisér nahrál sám a umístil volně ke stažení a k poslechnutí na net.
Někoho může mrzet, že není žádný dokument věnován předprodukci. Bylo by jistě zajímavé si poslechnout, co všechno předcházelo samotnému natáčení, podívat se na přípravy, o nichž je v trojici filmů o filmu řeč - a zjistit, proč se Aronofsky rozhodl pro tuto velkorozpočtovou produkci. Jiný může být zklamaný, že je opomenuta post-produkce, protože povídání o vtahujících zvukových efektech a působivém hudebním doprovodu či tvorbě uvěřitelných vizuálních efektů by mohlo být neméně zajímavé. Hodnotíme ale to, co na disku je - a to vybočuje z řad making of materiálů, s nimiž filmový fanoušek či sběratel přichází do styku.Pokud ovšem nesleduje making of bonusy na discích s posledními snímky Darrena Aronofského, protože ty namísto typických promo materiálů dokážou zarazit a příjemně překvapit svou upřímností a opomíjením zavedených rejstříků režiséra jako auteura, hvězdy, natáčení jako těžké dřiny(ale i zábavy!) a techniky. V kolika dokumentech uslyšíte, že všichni ze štábu se nemohli dočkat, až jednu inkriminovanou pasáž dotočí, protože pro ně byla velmi náročná? V kolika filmech o filmech filmaři skutečně zdůvodňují svá estetická rozhodnutí a ke slovu se nejvíce dostává kameraman a člověk mající na starost výpravu, nikoliv režisér či herecká hvězda?
V tomto případě tomu tak je. Ne že bychom nenarazili na chvíle spadající do jmenovaných rejstříků, navržených pro analýzu přidavných materiálů Vinzenzem Hedigerem. Uvidíme, jak filmaři překonávají překážky spojené nejčastěji s počasím, zjistíme, co dělají herci během natáčecích pauz, od režiséra uslyšíme, jak vyhrál školskou soutěž s básní o Noemovi. Jmenované pasáže ale nepřevládají a rozhodně nemají zastřešující funkci tří dvacetiminutovek. Právě naopak, jakékoliv vyjádření kameramana Matthewa Libatiqua by se mohlo pouštět na školách pro aspirující filmaře a neuškodilo by si je poslechnout ani budoucím historikům, teoretikům či kritikům. Povídání o tom, jak udělat světlo během noci, jak nasvítit rozlehlý prostor, aby vše působilo realisticky motivované ad. jsou nejpoutavějšími částmi. Od Gravitace tady nebyl tak povedený přídavný dokumentární materiál a je jenom škoda, že ho není více. Přece jenom Černá labuť, Wrestler i Fontána byly vybavenější, byť se jednalo o dodatečné rozhovory či tématické filmy o tvorbě vizuálních efektů.
ZÁVĚR:
Potopit, či nepotopit? Doporučit, či nedoporučit? Kdyby neexistoval precedens v podobě Gravitace, která je (a) výborným survivalem s (b) bezchybnou audiovizuální prezentací a (c) výbornou dokumentární výbavou s českými titulky, bylo by rozhodování jednodušší. Pokud se vám ale tato biblická epika křížená s katastrofickým survivalem a rodinným dramatem zamlouvala, o zakoupení disku neváhejte. Steelbook se na poličce bude vyjímat, 3D - byť dodatečně konvertované - není zcela zbytečné, obraz a zvuk patří k nejlepšim a hodina bonusů taktéž, byť by jich mohlo být víc. (MS) 
