Jak moc je skutečný příběh, který se odehrává v dánském Únosu reálný, se mi zjistit nepodařilo, ale vzhledem k tomu, jak se vše má a probíhá, bych věřil, že se něco podobného někdy stalo. Za stoprocentní reálný základ tedy ruku do ohně v tomto případě nedávám, ale jistá pravděpodobnost tu je.
To Kapitán Phillips je jiný případ. Jeho příběh se stal v roce 2009 a okrajově o něm informovala média i u nás. O rok později pak samotný aktér vydal knihu s názvem A Captain´s Duty, kde incident odvyprávěl a detailně popsal. Práva na román odkoupila společnost Columbia Pictures a v letošním roce jsme se dočkali jeho filmové podoby. Tady o reálném základu nemůže být pochyb.
Režijní přístup
Oba filmy jsou režijním přístupem hodně podobné a rozdíly jsou v nich jen malé. Tobias Lindholm vsadil na ruční kameru a takřka dokumentaristický přístup, který mu pomohl v tom dostat se postavám lépe pod kůži. Tomu podřídil i strukturu filmu, neboť samotné přepadení v něm zřejmě kvůli přílišnému narušování psychologické roviny nezobrazil. Po celou dobu se soustředí na osudy dvou mužů - jednoho na lodi, druhého mimo ni, který se poprvé v životě pokouší vyjednávat se zločinci. A právě to možná rozptyluje diváckou pozornost, protože střídavě sledujeme dění na dvou místech. Na druhou stranu ale nutno říci, že obě linie jsou výborné a zvládnuté naprosto perfektně.
Také Greengrass zůstal věrný svému dokumentarismu a ruční kameře. I on se díky tomu dostává postavám pěkně "na kobylku" a divák tak může s hlavním hrdinou strádat, trpět, radovat se, zkrátka soucítit. Na rozdíl od Únosu tu vidíme i samotné přepadení lodi, které je podobně realistické jako celý film a mnohé asi překvapí, jak neakčně vlastně probíhá. Tím také zapadá do konstrukce snímku. Jelikož drtivou většinu stopáže sledujeme pouze příběh samotného Phillipse, může film působit malinko celistvěji a kompaktněji. Ale to je opravdu jen věc názoru.
Herecké výkony
Oba režiséři správně pochopili, že pro podobný druh filmů je herecké obsazení naprosto klíčové. Tobias Lindholm do ústředních rolí zvolil Johana Philipa Asbæka a Sørena Mallinga, kteří se mu odvděčili precizními a přesnými výkony. Jejich postavy mají hloubku a lidský rozměr a v jejich civilním podání je vše místy hodně mrazivé a zatraceně sugestivní. Zmínit se musí i obsazení rolí pirátů neherci, kteří byly najati až v Keni. I oni se ukazují ve velmi dobrém světle a jen těžko jim uvěříte, že ve skutečném životě nemají s podobnými činy co dělat.
Greengrass pro změnu vsadil na hvězdu první velikosti a dvojnásobného držitele Oscara Toma Hankse. Tomu pomohl i jeho současný "oplácaný" vzhled a Phillips je v jeho uchopení úplně normální táta od rodiny, který chce jen dělat svou práci, ale dodržuje i zásady a tudíž se musí "obětovat" pro záchranu posádky. Jeho výkon je fantastický a také díky němu si k jeho postavě najdeme cestu. Paralelu mají oba tvůrci i v obsazení pirátů, protože i v tomto případě se režisér rozhodl pro neherce a zejména Barkhad Abdi jakožto jejich vedoucí drží se slavným kolegou krok a je mu rovnocenným partnerem, což je potřeba ocenit. Navíc je naprosto přirozený a o nějakém přehrávání u něho nemůže být ani řeč.
Zobrazení pirátů
Další velkou podobností obou filmů je fakt, že únosci jsou somálští piráti. Jejich vyobrazení je ale v každém snímku malinko odlišné. V Únosu jde hlavně o osudy strádajícího a zoufalého lodního kuchaře a majitele společnosti, který se poprvé v životě pokouší vyjednávat s vyděrači. Možná i proto jsou piráti jaksi podružní a jejich úloha spočívá jen v tom spustit řetězec událostí, které jsou zatěžkávací psychologickou zkouškou pro několik osob. Únosci lodi tu jsou "černobílí" a jednoznačně za špatné.
V Kapitánu Phillipsovi však piráti hrají klíčovou roli. Jelikož se Phillips stane jejich jediným rukojmím, mění se film v psychologický souboj jeho a vedoucího pirátů. Greengrass tudíž nahlíží i pod kůži relativně mladého Afričana, který nemá moc na výběr a chce si jen získat renomé u svého šéfa. Zobrazení nebezpečných mořských zločinců tak v jeho filmu není jednoznačné a i oni jsou ukázáni jako lidé, kteří nejsou primárně zlí a zabíjení není jejich vášní ani koníčkem, ale pouze jakousi poslední možností a částečně i nutností. Dělají chyby a jsou do značné míry nezkušení a nelze k nim zaujmout rozhodné a nekompromisní stanovisko.
Příběh
Kde je atraktivnější příběh? Velmi těžko soudit. Z hlediska zápletky jsou také rozdíly minimální. Lindholm usiloval o širší záběr a postižení více lidí, neboť chtěl zachytit, jak tragédii prožívají přímí účastníci i ti, kteří jsou na souši. Logicky se tak nevyhnul občasným prostřihům na zoufalé rodiny námořníků a neopomenul ani hroutící se soukromý život amatérského vyjednavače. Možná, že všech motivů je až příliš a příběh přes značnou poutavost možná není tak strhující.
Greengrass rezignoval na tradiční hollywoodské propriety a paralelní zapojení jakýchkoli jiných hrdinů na souši (vyjma samozřejmě armády) a soustředil se pouze na osud uneseného Phillipse. Je pravda, že k atraktivnosti a napínavosti příběhu mu pomohl fakt, že pirátská akce neproběhla podle plánů a únosci museli improvizovat, což se o dánském snímku říci nedá. O malinko atraktivnější příběh bych tedy přířkl britskému rodákovi, ale uznávám, že tohle srovnání je asi malinko nefér.
Toto jsou asi nejdůležitější aspekty obou filmů a rozhodně by se dalo možná porovnávat i z dalších hledisek, ale myslím si, že už je to zbytečné, protože rozdíly by už nebyly nikterak zásadní a bylo by to jen plýtvání místem a ostatně i časem mým a hlavně čtenářským. Důležité by mělo být to, že jak Únos, tak Kapitán Phillips jsou výtečné filmy, které byste měli vidět. Je úplně jedno, že jeden je evropský a druhý hollywoodský, jelikož emoční intenzita je srovnatelná a námět k přemýšlení se nachází v obou filmech. Kdybyste ale přeci jen měli pocit, že porovnání nějakého důležitého technického aspektu chybí, neváhejte a napište nám to do diskuze a třeba se ho pokusíme dodatečně v článku rozpracovat.
