Příběhy velkých osobností, závodníků, umělců a vůbec celebrit mají většinou dvě možnosti, jak na plátnech dopadnout - buď se jim dostane rutinního přístupu a film o jejich osobě se stane primárně záležitostí fandů a zasvěcenců a pro neznalé bude jen plkavou nudou, nebo je potká šťastnější osud a jejich adaptace se vedle převyprávění životních osudů vyvede v silné drama, jež si podmaní i srdce největších laiků.
Rivalita Nikiho Laudy a Jamese Hunta je jeden z těch případů, kdy je sám život autorem příběhu silnějšího než cokoliv, co by uměle vzešlo z rukou scenáristových. Se svojí prudkou gradací a pohnutými lidskými osudy je filmařským snem - dva nesmiřitelné protipóly, zdrcující krize a její překonání, a to všechno v nablýskaném obalu sebevražedně rychlých formulí.
Je to vážně tak slibný základ, že na rozdíl třeba od Čisté duše se Howard ani nemusel nijak zvlášť zpronevěřovat reálnému základu, a naprostá většina filmu se věrně drží pravdy. Ty nejnabitější skutečné předlohy ale často ve filmu doplácí právě na svoji vlastní božskost - svádí totiž filmaře k prachsprostému dojení své unikátnosti a nenutí je přidávat vlastní hodnotu navíc. Od toho je tu ale Ron Howard, aby už tak nablýskanou zápletku se zápalem sobě vlastním leštil až do bodu, kdy vám pohled na ni vypálí rohovku.
V čem ale spočívá hlavní síla Rivalů? Čím to, že se takových ovací dostává filmu o dvou pilotech Formule 1, které jsou i přes jistou obecnou přitažlivost přeci jen tématem určeným pro konkrétní nevelkou skupinu lidí (např. autor recenze nikdy neviděl v kuse byť jediný závod)? Rivalové všechny tyhle limity překonávají, protože svoje téma prodávají naprosto precizně. Jejich hlavní sílou je rovnováha. A to kromě Howardovy pevné a citlivé režie především rovnováha soupeřících charakterů.
Brühlův Lauda a Hemsworthův Hunt jsou totiž vzácným případem dvojky, z níž oba fungují jako úplně opačně nabité a přesto naprosto rovnocenné články. Daniel Brühl je jako Niki Lauda tak dokonale pedantský a strojový, že se vedle něj musí jít schovat i sám mistr Spock. Chris Hemsworth se zase dokonale nachází v úloze nenapravitelného playboye a hezouna, kterou povyšuje z šablony na vícerozměrnou a inteligentní figuru. Vypadá to vlastně vážně, jako by se Spock s Kirkem rozhodli zasednout do formulí a pořádně mezi sebou poměřit síly.
Hlavní přínos téhle perfektně vybalancované dvojky je v tom, že se Rivalové nestrhávají ani na jednu ze stran a nemají vyloženého favorita. V kombinaci s tím, že obě postavy jsou podány chytře, zábavně a důkladně, se film skvěle vyhýbá klasickému klišé "dobro vs zlo". Zvlášť významný úspěch je to v případě Nikiho Laudy, který by se svou aspergerovitostí snadno mohl sklouznout do polohy "toho divnýho a nesympatickýho", ale přitom právě v sympatiích na Hunta vůbec neztrácí.
Velkou zásluhu má na tom Brühl, jehož role byla přeci jen o ždibec náročnější než Hemsworthova. Hlavní "stár" Good Bye Lenin! předvádí neskutečně sugestivní výkon perfektní po všech stránkách. Laudu portrétuje jako vyšinutého asociála jednajícího podle naprosto jasného a striktního kodexu a výborně vystihuje tenkou linii mezi intenzivním hraním a přehráváním. Hemsworth je mu zase skvělou protiváhou, do níž se svým hezounským kukučem vplouvá bez problému, sukničkáře Hunta ale hraje pečlivě a charakterně a vyvyšuje ho vysoko nad archetyp klasického donchuána.
V tomhle hereckém duu má Howard obrovskou oporu a já bych se vůbec nebál Laudu s Huntem označit za jednu z nejsilnějších filmových dvojic posledních let. Pan režisér ale sám rozhodně nezaostává a se svou trademarkovou precizností rozehrává na závodních okruzích nefalšované peklo. Vedle obligátní glorifikace závodů Formule 1 coby unikátního zábavního artiklu podsouvá do filmu i temnější tóny, když poodhaluje a hlavně vyzdvihuje známou, ovšem přecházenou nebezpečnost závodění. Pomáhá si při tom i příležitostnou naturalističností, kdy vás krutě neušetří pohledu na otevřenou zlomeninu nebo bolestivou rekonvalescenci z těžkých popálenin. Ponurými vložkami si jednak připravuje prostředí pro blížící se katastrofu, jednak tím ale taky portrétuje piloty formulí jako skupinu abnormálně riskujících, a proto svým způsobem "pomatených" lidí.
Právě prostřednictvím tohohle konfliktu mezi nebezpečím a zdravým rozumem činí ze závodů tak intenzivní záležitost i pro člověka tímhle sportovním odvětvím naprosto nepolíbeného. Formule 1 v Rivalech není jen úžasnou podívanou s extra rychlými auty, ale jakousí posedlostí, závislostí lidí, kteří spatřují půvab v rychlosti a blízkosti smrti. Lauda s Huntem jsou charaktery s úplně opačnou polaritou, ale právě tahle obsese je spojuje a činí je komplexním duem.
A Howard skvěle podává i samotné závodění. I během něho útočí na všechny smysly a burácivá zvuková stránka Rivalů nemá chybu. Hans Zimmer je navíc vždycky po ruce, aby přispěchal s nějakou tou dramatickou znělkou nebo klasicky vyhrocenými perkusemi a ani naposté jeho rukopis neomrzí. Všechny sekvence z okruhů přetékají opojnou motorovou šťávou a působí jako perfektní technické podloží pro civilní stránku filmu.
Rivalům můžete vyčíst akorát to, že do konceptu biografického filmu nepřinášejí žádné novoty, ovšem to je relevantní pouze v případě, že vám jako divákovi nestačí ke spokojenosti naprosto perfektní uchopení daného schématu a herectví nejvyšší jakosti. Pokud ale máte náladu přesně na takovouhle mistrovsky vybalancovanou chuťovku, která dělá čest žánru, jsou Rivalové tou ideální volbou pro večerní návštěvu kina a dost možná i horkým kandidátem na nejvyšší příčky vaší letošní filmové topky.