Kdo tvoří Bling Ring? Hloupoučká děcka z běžných (tedy podle našich měřítek pokřivených) hollywoodských rodin, v nichž se vyskytuje sektářská matka s dobrodivým kukučem a psychedelickou mantrou. Nikdo z nich netrpí nouzí a nejhorší, co v životě zažili, byla nuda. Jejich světem je TMZ.com, jejich vzorem Paris Hilton a Lindsay Lohan, jejich výrazem tupý duckface na Facebooku. Je zábavné a trochu strašidelné sledovat, jak v kýčovitých haciendách známých osob krade tahla parta (kde nechybí figurky jako wannabe-modelka, gay-stylista, asijská rebelka, peroxidová medúza) luxusní kabelky, ruličky dolarů, spodní prádlo nebo diamantové šperky. Klipovitá forma připomíná stín „staré“ Coppoly, ačkoli jinak se film tváří jako na docu-dramedy.
A tady je první bludný kámen, který film neumí překročit: v žádném z předchozích filmů Sofie Coppoly nebyli „hrdinové“ prázdné jednoduché skořápky balancující na pokraji karikatur. Oni sami jsou nezajímavé nuly. Jejich svět je naproti tomu zachycen plasticky: prostředí pubertáků vyrůstajících na sociálních sítích, jejich hyper-cool mluva, která neuměle kopíruje celebrity z reality show, jednoduché uvažování o světě plastových figurín, prodloužených vlasů a falešných cílů. Pokud si Sofia chtěla rýpnout do Los Angeles a nafouklé popkultury celebrit, mohla si k tomu vybrat fiktivní rámec s postavami, které mají alespon zárodky duševního života a trojciferné IQ. Postavy, které budou publikum zajímat. Nejpalčivější otázka, která mě znovu a znovu trápí, je to, proč vůbec tenhle film natočila, co ji na námětu nebo postavách tak zaujalo?
Možná proto, že chtěla ironizovat hollywoodské hodnoty, ukázat, že vyrůstat v městě Andělů může být velmi zábavné peklo. Přestože film obsahuje stopové prvky satiry konzumerismu a ironie, nejde o moralitku. Když popisuje zrůdnou obsesi, je to vlastně okázalá oslava dekadence, rozmařilosti a požitkářství. Škoda jen, že ani ta dekadence není dotažená: na dortíky a botičky z Versailles za zvuku rockových vypalovaček to nemá. A co se týče reflexe postmoderní společnosti a jejích nešvarů, tohle všechno už jsme někde viděli, slyšeli, poznali. Nic nového pod hollywoodským nápisem. Film nejenže nenabízí odpovědi, ale co hůř, on neklade ani žádné podstatné otázky, jen zručně přestříhává mezi opulentními party a neméně opulentními vykrádačkami, mezi mělkými postavami a hlubokými výstřihy. Jenže ani tenhle karneval značek a koksu nemá ten drive, švih a muziku, na jakou jsme byli zvyklí. Druhým bludným kamenem jsou herci. Sofia Coppola si dosud vybírala podmanivé múzy, které očarovaly publikum nejen hereckými finesami, ale i úsměvem, „hraním“ očima, pohybem těla, zkrátka něčím navíc: křehká Kirsten Dunst opanovala Smrti panen, odzbrojující Scarlett Johansson kralovala ve Ztraceno v překladu, Kirsten se převtělila do role francouzské královny Marie Antoinette a v Odnikud nikam jsme viděli nejtalentovanější mladou herečku v Hollywoodu, Elle Fanning. Emma Watson v hlavní roli prostoduché naivky, jejímž snem je patnáct minut slávy, je oproti nim obrovské castingové šlápnutí mimo: nemá v sobě tajemství pod povrchem, oduševnělost ani hloubku, nic se za její příjemnou tvářičkou neskrývá, prostě hezká dívka, která solidně, ale zapomenutelně a předvídatelně hraje určenou roli. Nic víc, nic mín. A to je prostě málo.
Je možná nespravedlivé vyčítat herci, že kolem sebe nemá onu neviditelnou aureolu, s níž se někteří rodí, jenže snímky Sofie Coppoly jsou vystavěny právě na hercích a na atmosféře. To nejdůležitější je málokdy řečeno nahlas, zůstává nevyřčené nebo zašeptané, skrývá se mezi řádky a filmovými políčky. Tuhle atmosféru nelze mechanicky rozložit na součástky, ale divák ji citlivě vnímá-a ještě citelněji prázdnotu, která nás místo ní obklopí.
Říká se, že nejvíc nás zklamou ti, jimž věříme nejvíce. A i největší fanoušek musí přiznat, že tahle Sofiina volba byla neštastná. Ale jako bytostný optimista věřím, že zase přijde s něčím, co nás znovu dostane do kolen. Jen se musí vrátit sama k sobě a nečíst Vanity Fair.
