Snímek maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa předchází pověst velkého festivalého hitu (Zvláštní cena poroty v Berlinale, ocenění na Peace Filmu v Berlíně) a poměrně úspěšné tažení různými akcemi hnutí za lidská práva. Tvůrce v něm totiž otevírá stále palčivé a aktuální téma rasové nesnášenlivosti. Inspirovat se nechal událostmi z roku 2008, kdy se v Maďarsku odehrála série útoků na romskou komunitu, při nichž zemřelo šest lidí včetně dvou dětí. Soud s pachateli, jejichž dopadení trvalo více než rok, se vleče dodnes. Film sleduje jeden den v životě romské rodiny kdesi na městské periferii. Otec odjel za prací do Kanady, matka má dvě zaměstnání a sotva se stíhá postarat o všechno potřebné, dcera chodí do školy, syn by měl taky, ale raději se toulá po okolí. Všichni společně se upínají k tomu, že brzy odjedou za moře za otcem. Jenomže všude je cítit strach z množících se útoků. Největší přínos filmu Je to jen vítr je v jeho naprosté objektivnosti, nestrannosti a nemanipulovatelnosti. Fliegauf se úplně oprostil jakýchkoli emocí, nikoho nesoudí, nikomu se nesnaží podprahově něco podstrkovat a hlavně nikoho nezesměšňuje. A že by zejména poslední bod byl velmi jednoduchý. Vždyť tzv. latentní rasismus (jak to nazval český distributor) je všude kolem nás a není nic snazšího než z někoho takového udělat karikaturu a navážet se do něho. Tomu všemu se režisér vyhnul a je to jen dobře. Místo toho se soustředí na vytváření vskutku hutné atmosféry strachu a nejistoty, která bublá pod zdánlivě idylickým povrchem. Od první minuty ji cítíte hmatatelně a není vám z ní dobře po těle. Společně s hlavními postavami zkrátka víte, že se každou chvíli může něco semlít a v takovém prostředí prostě nemůže být člověk úplně v klidu. Vše ještě umocňuje perfektní použití ruční kamery, které divákovi umožňuje dostat se všem zúčastněným, co nejblíže to je možné. O to působivější výsledek je. Podobně fantastická je i práce se zvuky a ruchy. V rámci autentičnosti Fliegauf rezignuje na nějakou výraznou hudbu a nechá "promlouvat" přirozené ruchy a zvuky (tzn., že když někdo sekne klackem do stébel trávy, zní to opravdově atd.), čímž jen dotváří onu neklidnou atmosféru. Taktéž u herců (kteří jsou zřejmě ve skutečnosti neherci) nelze mít větších výhrad a sugestivita je tím pádem ještě větší. Zásadní problém, který může přijít (a pravděpodobně přijde), je ten, že sledujeme opravdu jen jediný obyčejný den ze života poměrně obyčejné romské rodiny. Po většinu stopáže se tudíž zcela záměrně absolutně nic neděje, čímž se sice několikrát zmiňovaná úžasná atmosféra šponuje až k nevydržení, zároveň to ale bude pro většinu obecenstva nudné. A i když se Fliegauf snaží sebevíc, občasné monotónnosti a fádnosti se nevyhne. Právě to je skutečnost, která hodně potenciálních diváků odradí. Klíčová věc se odehraje v posledních asi dvou minutách a je vskutku mrazivá a sugestivní, na některé už by ale nemusela mít vzhledem k předchozímu napsanému takový dopad. Proto se trošku bojím nadšených slov některých organizací o promítání na školách, které by sice bylo užitečné, ale nevím, kolik žáků a studentů ho v klidu vydrží. Podobný problém pak zajisté potká i nenáročného diváka a je to rozhodně škoda. Benedek Fliegauf zaslouží uznání. Svým přístupem a zvolenými technikami natočil jeden z nejlepších (ne-li ten vůbec nejlepší) filmů o rasismu za poslední roky. Po jeho zhlédnutí máte konečně pocit, že tvůrce nám chce něco vzkázat a také vás nechá udělat vlastní názor. A to se rozhodně počítá. P. S.: Upřímně se přiznám, že jsem chtěl udělit sedm bodů. Vzhledem k tomu, jak ve mně snímek neustále rezonuje a dlouho jsem nad ním přemýšlel, nakonec milerád zvedám o jeden bodík nahoru.
Český trailer filmu Je to jen vítr