Rozchod Nadera a Simin je bezpochyby nejdiskutovanější íránský film poslední doby. Od jeho úspěchu na loňském Berlinale, kde zvítězil v soutěži a kromě jiného získal Stříbrné medvědy pro mužské i ženské herecké představitele, se mu ocenění z festivalových přehlídek ze všech koutů světa jen hrnou. Rovněž nelze pochybovat o tom, že by vyšel na prázdno z blížících se udílení Zlatých glóbů a Oscarů. I když asijskou kinematografii zrovna nemáte v oblibě a příčí se vám osudy odvážných a trpících dětí, které se na jistou dobu staly určitým trademarkem íránských festivalových hitů, odsuňte v případě Rozchodu Nadera a Simin předsudky stranou a nechte se osobně přesvědčit, v čem tkví jeho výjimečnost. Obzvlášť, když se snímek po červencovém uvedení na festivalu v Karlových Varech opět vrací na česká plátna. Jako svůj největší divácký tahák jej 11. ledna v rámci slavnostního zahájení promítá pražský Festival íránských filmů a posléze jej od 9. února do české distribuce uvádí společnost Artcam. Jedním z důvodů, proč Rozchod Nadera a Simin masově oslovil (a stále oslovuje) tolik diváků po celém světě, je bezpochyby to, že nastoluje zcela univerzální mezilidský konflikt, kterému lze porozumět i bez znalosti společensko-politického kontextu země, v níž byl snímek natočen. Spor rozcházejícího se manželského páru (Leila Hatami a Peyman Moaadi) o budoucnost jejich dítěte, který nabere na intenzitě po vražedném incidentu, do kterého se manžel nechtěně zaplete, by s menšími obměnami bylo možné přenést prakticky do jakéhokoli prostředí (islámskou víru, která ve sporu všech zúčastněných hraje podstatnou roli, by snadno nahradilo jiné paradigma). Asghar Farhadi se ve všech svých dosud natočených snímcích prezentuje jako zásadně apolitický tvůrce, jehož zájem o mezilidské vztahy obecně vychází z předpokladu, že mohou být téměř stejné všude na světě i navzdory politickým systémům. "Uvažovat o mém díle jako o politickém se mi hnusí. Moje filmy nejsou encyklopedií Íránu, netočím je proto, abych lidem v cizině vysvětloval, co se v Íránu děje. Pokud se o Íránu chcete něco dozvědět, navštivte jej, čtěte noviny a sledujte zprávy. Sledováním mých filmů si můžete maximálně udělat obrázek o současné společnosti, nicméně sociální kritika není mým hlavním záměrem,“ vyjádřil se v jednom z rozhovorů (dostupný zde). Psát tedy ve spojitosti s Farhadiho filmem o obrazu každodenního života v Íránu je poměrně zavádějící. Scenárista a režisér v jedné osobě své snímky sice konstruuje kolem určité situace vyplývající z relativně všedních problémů, nicméně tyto situace by se snadno mohly stát (a stávají) komukoliv a kdekoliv. S ohledem na zmiňovanou univerzálnost těchto konfliktů, před které jsou jeho hrdinové stavěni, přináší Asghar Farhadi vcelku odlišný pohled na realitu v Íránu, než jeho tamní režisérští kolegové. Tak jako ve všech svých předešlých filmech staví tvůrce do centra onoho konfliktu ženské hrdinky, které svým aktivním jednáním zastiňují pasivnější mužské protějšky bránící tradiční jistoty spjaté s rodinou a domovem. Zejména západním divákům tak Farhadi nabourává univerzální a relativně zkreslenou představu o obrazu islámských žen coby utlačovaných trpitelek nutně se podřizujících mužské autoritě. Síla Rozchodu jednoduše spočívá v sevřenosti dané situace spojující dohromady úzkou skupinu postav, jejichž vzájemné vztahy se postupně vyostřují. Obdobně jako hrdinové Chaharshanbe-soori (Fireworks Wednesday) a O Elly manipulují všechny zainteresované postavy s pravdou ve snaze zabránit dalšímu konfliktu a přitom se postupně zamotávají do spletité sítě lží, čímž počáteční spor paradoxně jen více prohlubují. Všechny zmíněné režisérovy filmy navíc umně využívají konvence žánrového filmu. Pro funkčnost zápletky (nejen) Rozchodu Nadera a Simin je totiž velmi důležité načasování v odhalování pro příběh podstatných informací, které nám nekomunikativní narace zatajuje a udržuje nás tak ve skličující pozici. Tu rovněž umocňuje skutečnost, že žádná z postav není bez viny či charakterové vady. Byť při svém jednání nesporně myslí na druhé, v jádru zůstávají sobecké a jen těžko hledají společný kompromis. Proto se také konečné vyřešení dané situace jeví jako zdánlivé. Farhadi důvěřuje v divákovu inteligenci a nechává pouze na jeho úsudku, co bude s postavami dál.

Na závěr lze snad jen dodat, že očekávání dalšího Farhadiho snímku jsou již nyní veliká a Rozchodem nastavená laťka se bude nesnadno překonávat. Když však vezmeme v úvahu skutečnost, že kvalita jeho produkce stoupá od snímku ke snímku, máme se vskutku na co těšit.