Dny vína a růží patří ke kriticky nejoceňovanějším snímkům amerického režiséra Blakea Edwardse. Loni zemřelý tvůrce jej natočil ještě relativně v začátcích kariéry, rok po režii veleúspěšné adaptace románu Trumana Capoteho Snídaně u Tiffanyho s Audrey Hepburn v hlavní roli. Ve své době kontroverzní snímek, který otevřeně zobrazoval alkoholismus městského manželského páru, získal pět nominací na Oscara, přičemž jednu z nich, za nejlepší píseň Henryho Manciniho a Johnnyho Mercera, proměnil ve vítězství. Ústředním hrdinou snímku je ambiciózní reklamní agent Joe Clay (Jack Lemmon), který denně utápí stres a problémy spjaté s jeho povoláním v alkoholovém opojení. Na jízdu pekelným deliriem strhne i do té doby abstinující šéfovu sekretářku Kirsten Arnesen (Lee Remick), která se po krátké známosti a navzdory počátečním vzájemným antipatiím stane jeho ženou. A jak léta jejich společného manželství plynou, prohlubuje se jejich závislost na alkoholu, jíž si každý po svém kompenzují jistou nespokojenost se životem, který vedou. Zatímco Joe tráví celé večery a noci na bujarých firemních večírcích, Kirsten s lahví v ruce zahání nudu a ubíjející monotónnost života ženy v domácnosti. Jejich nikdy nekončící radovánky nezastaví ani několik vysloveně alarmujících událostí, jakou je například požár, který podnapilá Kirsten způsobí v jejich bytě a při němž sama s jejich dcerkou Debbie málem uhoří. A tak to s nimi jde čím dál více z kopce. Joe po neustálých vyhazovech střídá jednu práci za druhou, na společenském žebříčku se propadají níž a níž a jedna vráska v obličejích strhaných nezřízeným pití stíhá druhou. Alkohol se jim stává natolik nepostradatelným společníkem, že společná abstinence, o kterou se pokusí, skončí fiaskem. To, co je na začátku jejich vztahu spojilo, je tedy nakonec odežene od sebe. Scénář k Edwardsově snímku napsal J.P. Miller na základě vlastní stejnojmenné televizní hry ze série Playhouse 90. Ta se po svém uvedení v roce 1958 setkala s velmi příznivým kritickým přijetím a dokonce byla nominována na cenu Emmy (v kategorii Best Writing Of A Single Dramatic Program - One Hour Or Longer). Přestože ústřední herečtí představitelé Cliff Robertson a Piper Laurie ve svých rolích excelovali, v celovečerní filmové verzi byli přeobsazeni známějšími tvářemi. Z původního obsazení v Edwardsově verzi zůstal pouze Charles Bickford v roli Kirstenina otce. Jak Jack Lemmon, tak Lee Remick v Dnech vína a růží předvádějí životní výkony. Lemmon, do té doby spojovaný s komediálními projekty, se zde poprvé objevil ve výrazně dramatické roli, na niž se ostatně pečlivě připravoval. Několik večerů strávil v losangeleském Lincoln Heights Jail pozorováním zdejších pacientů a společně s Lee Remick několikrát navštívili sdružení Anonymních alkoholiků, které pro filmového Joea představuje jistou spásu. Oba herci získali ocenění na festivalu v San Sebastianu a rovněž byli shodně nominováni na Oscara, Zlaté glóby a ceny Britské akademie filmového a televizního umění (BAFTA). Právě díky jejich přesvědčivým výkonům a silnému tématu, které přímo svádí k moralizování, jemuž se ovšem tvůrci k dobru svého díla obloukem vyhnuli, Dny vína a růží nikdy nezestárnou. Trochu na škodu je snímku Edwardsova poměrně rutinní režie, která především na stylové úrovni nepřináší nic překvapivého či výjimečného, a nebýt vcelku svižného tempa vyprávění, divák by se místy mohl začít nudit.
I přesto jsou však Dny vína a růží brilantní studií alkoholové závislosti, které v rámci klasického Hollywoodu může konkurovat snad jen o sedmnáct let starší Ztracený víkend Billyho Wildera.