Předehra: Hrozivě krásné zpomalené obrazy za doprovodu Wagnera zobrazují konec světa. Obraz první: Justine. Okázalá svatební hostina, kterou Claire (Charlotte Gainsbourg) připravila pro svou psychicky labilní sestru Justine (Kirsten Dunst), dopadá tragicky (nebo spíše tragikomicky). Poprvé se na obloze objevuje nová planeta. Obraz druhý: Claire. Stále se nacházíme v luxusním přímořském sídle, kde Claire se svým manželem Johnem (Kiefer Sutherland) a synem žijí. Hrozivá planeta pojmenovaná Melancholia má za několik dnů (snad) minout Zemi. Claire propadá zoufalství, strachu a beznaději. Lars von Trier se nám trochu uklidnil. V souvislosti s bulvárními titulky z Cannes to tak sice nevypadá, ale jako filmař tentokrát lacině nešokuje a prvoplánově neprovokuje. Což může některé fanoušky Antikrista samozřejmě zklamat. Já si od explicitního sexu, ustřihnutých klitorisů i provrtaných nohou na plátně rád odpočinu. Na druhou stranu nám scenárista a režisér zase nechal vyhladit nejspíš celé lidstvo. Tak si vyberte. Melancholia překvapí také v tom, jak relativně srozumitelný příběh podává. To samozřejmě ještě neznamená, že by se nedala různě interpretovat nebo jí vyčítat, že je vlastně "o ničem". Klíčové mi přijde tvrzení samotného režiséra, že nápad na film dostal, když se během léčby deprese dozvěděl, že depresivní a melancholičtí pacienti snášejí vypjaté situace lépe než "obyčejní" lidé, protože jsou na krize připraveni. Přesně to je totiž hlavní téma jeho nového snímku. Melancholie bývá definována jako stav zádumčivosti či trudomyslnosti a nečinnosti, většinou bez zřejmého přímého podnětu. Taková je nejspíš i diagnóza Justine. První hodina snímku (s výjimkou zmíněné předehry) zobrazuje z ruční kamery její soukromý "konec světa", resp. nejspíš jeden z mnoha. Z počátku usměvavá, krásná dívka má prožívat "nejšťastnější den" svého života, místo toho postupně ztrácí zájem o dění kolem sebe, krájení dortu a svatební noc nevyjímaje. Von Trier v této části upomene na svého "dogmatického" kolegu Vinterberga s jeho Rodinnou oslavou i třeba počátky Miloše Formana. Lidská malost účastníků oslavy vyplouvá na povrch, když matka obou sester (Charlotte Rampling) pronese proslov o tom, jak nevěří v manželství, případně Justinin šéf (Stellan Skarsgård) neustále ponižuje svého nového zaměstnance a podobně. Věčně se ztrácející nevěsta je pak hřebíčkem do rakve této nezdařené slavnosti. Každopádně von Trier dává i v tak napjaté atmosféře prostor humoru, protože trapnosti nezbývá než se smát. V části druhé odehrávající se po několika dnech, snad týdnech už na panství nejsou žádní hosté, jen Claire s manželem a synem, sluhou a potácející se Justine. A Melancholia zabírající čím dál větší část nebe. Justine nejdřív není schopná se najíst ani umýt, její stav se však během několika dní aspoň trochu zlepšuje. Naproti tomu z Claire se stává uzlíček nervů, a když si z vesnice přiváží pikslu prášků, znervózní nejen manžel John, ale i divák. Celý snímek najednou jakoby ztěžkne, zpomalí a spolu s hrdinkami tiše čekáme, co bude. A dřív než to celé bouchne, vyjeví se ještě skutečné kvality vztahů. Melancholia dává přednost estetickému zážitku před emocemi, což samozřejmě s tématem snímku souvisí. Ty tam zdají se časy, kdy žádná metoda citového vydírání nebyla pro von Triera dost laciná, aby ji na diváka nevytáhl (a divák mu byl většinou vděčný). Člověk se může "kochat" fascinujícími obrazy zoufalství, neštěstí a blížící se zkázy, byť je samozřejmě otázka, jak moc vám to (ne)přijde divné. Nedílnou součástí zážitku je i hudební doprovod (Wagnerova předehra k Tristanovi a Isoldě), který vám zejména při závěrečné scéně hrozí protrhnout bubínky. Což není nutně kritika, naopak doporučuji vybírat kino s kvalitním zvukem. Lars von Trier už podruhé spolupracuje s francouzskou múzou Charlotte Gainsbourg, ale tentokrát jeho film herecky stojí na Kirsten Dunst. Ta se v posledních letech kromě Marie Antoinetty v ničem pořádném neobjevila, a tak vlastně překvapí svým naprosto suverénním výkonem. I kdyby celá Melancholia nedosáhla ničeho jiného než nakopnutí její dramatické kariéry, měla by smysl. Dunst totiž zdaleka není jen pěkná tvářička (a tělo). Její proměna z usměvavé nevěsty ve ztrácející se trosku je hrozivě věrohodná a skutečná. Katastrofické drama je dalším ze (sub)žánrů, který von Trier svým originálním způsobem znásilnil, a stejně jako třeba v případě muzikálového Tance v temnotách příznivce typicky hollywoodských podívaných nepotěší. Hrdinové jeho filmu jsou totiž pasivní, nikdo nikoho nezachrání a vlastně nejspíš ani nechce. Jak říká Justine, život na Zemi je zlý. Nevím, jestli stejný názor sdílí i Lars von Trier, ale jsem si jistý, že tuto alternativní meditaci nad koncem světa si dokážou užít i estéti-optimisté.
Každý divák si bude muset nakonec ujasnit sám, čím je pro něj Melancholia především. Já ji beru jako svérázný (a audiovizuálně úchvatný) pohled na vztah dvou sester, komplikovaný duševní chorobou. A příště bych si už přál zase i nějaké ty silné emoce, Larsi.