Jakmile se film nemůže o svého titulního hrdinu dostatečně opřít, vyniknou v něm mnohem víc všechny jeho nedostatky, které jsou navíc podstatně závažnější než u jeho dvou předchůdců. Děj nového Hellboye je sice našlapaný, dynamický a plný akčních scén, přesto ale působí rozbředle a nesoudržně – jako těžce potrhané Frankensteinovo monstrum, slátané ze všeho možného, které kromě toho po estetické stránce vypadá jako směs televizních fantasy seriálů z 90. let (Xena, Hercules), cutscén z počítačových her (hlavně God of War a Silent Hill) a z videoklipů hard-rockových kapel.

 

Příběh, v němž je Hellboy a jeho tým na stopě nejmocnější čarodějnice světa, jejíž tělo bylo před patnácti sty lety rozsekáno a po částech pohřbeno na různých skrytých lokacích, a teď jej skládá dohromady dvoumetrové mluvící prase, v sobě následně splétá mimo jiné i legendu o králi Artušovi, létající víly unášející novorozeňata, Babu Jagu v chaloupce na kuří nožce, superhrdinu ze čtyřicátých let jménem Humr (který vypaluje nacistům na čela klepeta), upíry, tajný anglický šlechtický spolek obřadně lovící obry, asi půltucet dalších čarodějů, čarodějnic a senzibilek a pekelné obludy zaplavující Londýn. Přitom je v podstatě jedno, jestli to všechno vychází nějakým způsobem z původních komiksů o Hellboyovi, zhusta zkondenzovaných do jednoho dvouhodinového filmu, nebo jestli se tvůrci v přesvědčení, že natáčejí hrdé béčko, rozhodli zaplnit jej co největším počtem obskurních elementů vycházejících z fantasy popkultury.

 

Máloco z toho je totiž dostatečně ukotveno v rámci světa, jenž je ve filmu vytvářen. Většina z výše zmíněných postav se v příběhu vyskytuje maximálně na pár minut (v některých případech i jen na pár vteřin). Obvykle je některá z nich náhodně vytažena ve chvíli, kdy tempo filmu začíná trochu váznout, a pak už na ni znovu řada nikdy nedojde a nikdo ji už znovu nezmíní. S výjimkou dvou potitulkových scén, v nichž si snímek mimochodem vytváří podhoubí pro případné pokračování.